Zlínští fanoušci mne provázeli celou mojí kariérou, chtěl bych jim poděkovat, říká končící Zdeněk Okál

Jeden zajímavý hokejový příběh končí. Zdeněk OKÁL (34) se rozhodl ukončil kariéru. Hráč ze slavného zlínského jména, získal stejně jako jeho strýc zlatou a stříbrnou extraligou medaili.

Zdeňo, jak hodnotíš letošní sezonu?
Letos to bylo nahoru, dolů. Plno změn, zranění. Začátek pro mne byl těžký, pak přišel přestup do Zlína, kde jsem si to už užíval. Měl jsem hodně prostoru na ledě a chtěl jsem pomoct týmu nahoru, ale bohužel se to nepovedlo. Z osobního pohledu hodnotím sezonu pozitivně. Zahrál jsem si ještě extraligu a nyní mohu skončit doma, tam kde to všechno začalo.

Takže konec s hokejem?
Ano, už je na čase. Byla to skvělá jízda, kdy od dětství byl hokej všude kolem mne, a nyní je čas trochu zvolnit, naplno se věnovat rodině. Těším se na to, co přijde dál.

Kdy ses rozhodnul, že letos to bude konec?
Byl to vývoj v průběhu celé sezony. Tělo už si o to začalo říkat, při každém zranění přicházely myšlenky na konec. A letos se to kupilo. Problémy se žebry, rameny, minulý rok operace. A s tím vším už to není ono. Zároveň jsem viděl, že už se kácí v našem lese, tak to k tomu spělo. (smích)

Věděl to Tvůj táta dopředu? (Zdeněk Okál st. – 301 utkání za Zlín)
Samozřejmě, vždy jsme hokejové věci spolu řešili a já mu řekl, že po sezoně končím. On mi to potvrdil, že je to správné. Třeba jen kvůli tomu, ať si můžu sportu užívat i po kariéře.

Rodina si určitě užívala už teď poslední tři měsíce, kdy jsi už tak moc nejezdil, ale nyní začne ten rodinný život včetně volných víkendů a tak podobně. Vnímáš to tak?
Jednoznačně. Chtěl bych hrozně moc poděkovat svojí ženě. Život hokejisty je velmi specifický a ona ho celý prožila se mnou. Cestování, starání se o děti a podpora. Velmi si toho vážím. Nyní jim můžu vše začít vracet. Mám dva syny a konečně s nimi můžu trávit více času.

Konec ve Zlíně je to, co sis představoval?
Ano určitě. Uvědomoval jsem si, že se to málokomu podaří, ale když už, tak je to skvělé. Vždycky jsem se chtěl vrátit. Chtěl jsem tu poslední sezonu, nebo tak, jak to teď dopadlo, dohrát doma a zkusit to ještě vytáhnout nahoru. To se nepodařilo, ale můžeme být na letošní sezonu hrdí. Pořád je pro mne ctí, že končím s medailí na krku.

Ještě pojďme zpět, finálová série pro tebe byla specifická. Dal jsi branku, ale pak jsi vypadnul, co se stalo?
První zápas jsem si ještě užíval. Škoda, že moje branka nepomohla k vítězství. Ale i tak si ten moment budu pamatovat. Když víte, že končíte a dáte ve finále branku, tak v hlavě máte hned tu myšlenku, že je to možná poslední. A že vlastně už ani nemusela přijít.
O to více si užíváte ten moment radost, to, že fanoušci vyvolávají tvoje jméno. Husina po celém těle. Na tohle zapomenout nejde. (úsměv)
Potom zasáhla nemoc, kdy jsem měl zánět středního ucha. Druhé utkání jsem ještě dohrál a jsem rád, že jsem pomohl k vítězství, ale pak jsem skoro ani neslyšel. Takže jsem se stihl dát dohromady až na poslední zápas, kde jsem ale zasáhl jen krátce.

Co vlastně chybělo ve finále?
Dát o dva branky víc, než soupeř. Jihlava si ale zaslouží velký respekt za to, jak hrála. My jsme měli strašně moc šancí. Většinu zápasů jsme byli lepší, ale prostě neměli střeleckou potenci. Došel nám střelný prach a Jihlava dokázala ve správný okamžik dát branku.

Když se ohlédneš zpětně, na co nejvíce z té kariéry vzpomínáš?
Tak samozřejmě titul. Zvednout pohár doma před skvělými fanoušky, po boku spoluhráčů z mládí a taky těch, ke kterým jsem vzhlížel v dětství. Co může být víc?
Ale samozřejmě nezapomenu ani na tu předcházející sezonu. Druhé místo, extraligový nováček roku, dvě série jsem rozhodnul, třetí skoro taky. (smích)
A pak jsou tam další okamžiky. Vyrovnávací branka proti Mladé Boleslavi v předkole v prodloužení. Ale nejenom branky, ale taky spousta přátel, zážitky z kabiny. Spousta vzpomínek, jsem vděčný za to, že jsem to mohl prožít.

Na jaké trenéry budeš nejvíc vzpomínat?
Tak za mě určitě pan Vlach, který mi dal šanci, který mě dostal nahoru, vlastně do toho hokejového “profiživota”. V té době jsem hrál v Třebíči a díky němu jsem byl u těch dvou medailí. Určitě bych zmínil i Roberta Svobodu, který mne dal do lajny s Honejsem a Šlahynem. To skvěle fungovalo, něco jsme tak spolu odehráli a dokázali. A určitě mi na paměti zůstal hodně pan Jarda Modrý z Komety Brno, který mi prostě tím přístupem a tím vším jako trenér úplně sedl a byl to fajn, byl skvělý jako člověk i trenér.
Z mládeže je jich spousta, určitě nezapomenutelní byli Zdeněk Svoboda, Jiří Šolc a Zdeněk Čech a také ti, kteří byli u úplných začátků, pan Wesley nejstarší, pan Kovář.

Jaké jsou teď tvé další plány? Plánuješ třeba i trénovat?
Nyní si potřebuji od hokeje odpočinout. Mám doma dva kluky, kteří hokej hrají, tak samozřejmě budu sledovat hlavně je. Po čase se uvidí, zatím nad tím vůbec nepřemýšlím. Kamarádi už mne přemlouvají, abych si šel příští rok zahrát za hobbíky, ale na to je ještě čas. (úsměv)

Jak budeš vzpomínat na zlínské fanoušky?
Jenom v nejlepším. Procházeli se mnou celou kariéru, celý ten běh tím mým životem, takže jenom pozitivně, a i jim bych chtěl poděkovat. Těším se, až se zajdu na hokej jen tak podívat a doufám, že jich bude chodit víc a víc.