Proč Zlín? Rodinný duch a pokora, říká asistent trenéra juniorů a legenda Martin Hamrlík

Jedno z nejzvučnějších jmen moderní zlínské hokejové historie. Skromný a pracovitý sympaťák, který to v životě neměl právě snadné, ale přesto (či právě proto) se nikdy nevzdal milovaného sportu. Kromě pětiletého angažmá v zámoří zůstal po celou kariéru věrný Baťově městu. A nic na tom nemění ani jako trenér. Jak vzpomíná na těžká i krásná léta na ledě a jak se cítí u juniorů? Nejen o tom promluvil Martin „Larry“ Hamrlík, asistent trenéra A-týmu juniorů.

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

Taťka nás s bráchou dovedl na stadion, když nám bylo tuším sedm. Hokej byl už tehdy ve Zlíně sport číslo jedna, takže ta volba byla poměrně snadná. Začalo nás to bavit natolik, až se to stalo bez nadsázky hlavní náplní života. Od té doby už prostě nebylo nic lepšího, než hokej...(úsměv)

Svého času jste měl možnost hrát se svým mladším bratrem Romanem i v A-týmu. Je to v něčem jiné, než když hrajete s ostatními kamarády-spoluhráči?

Je to o hodně jiné (smích). Já mám bráchu strašně rád a těšilo mě, když jsme spolu hráli. Poprvé jsme spolu ve Zlíně v jednom týmu byli ještě za časů TJ Gottwaldov. To nám bylo myslím sedmnáct a šestnáct let, Roman je mladší jen o jedenáct měsíců. Ale poté byl draftovaný a ty naše pomyslné hokejové cesty se na nějaký čas rozdělily...

Když ještě zůstaneme na začátku Vaší kariéry…byl jste vážně nemocný a jen díky profesionální péči a jistě i díky vlastní obrovské síle a odhodlanosti jste se dokázal vrátit nejen do běžného života, ale i na led. Co se tehdy vlastně stalo a jaké to pro Vás bylo období?

Byl to těžký zánět mozkových blan… Na jednu stranu jsem měl nějakou kariéru, za kterou jsem samozřejmě vděčný, na stranu druhou, bez té nemoci jsem možná mohl být někde jinde. Ale mají takové řeči cenu? Každý má v životě nějaké překážky, já měl tuhle. Co se sportu týká, zbrzdilo mě to brutálním způsobem. Rok jsem nehrál hokej, rekonvalescence trvala ještě déle. Půl roku jsem byl v Praze, v nemocnici Na Bulovce. Byli tam se mnou lidi, kteří po téže nemoci ochrnuli, přestali chodit… Já kompletně ztratil koordinaci pohybu, učil jsem se znovu chodit. Uzdravil jsem se, ale už nikdy jsem nebyl na té úrovni, jako předtím. Ten zánět nějakým způsobem poškodil celý nervový systém. Projevovalo se to mimo jiné tím, že jsem ztratil určitou výbušnost. To jsem cítil hned při návratu na led. Mělo to a má za následek i další zdravotní patálie, které mě provází dodnes. Tehdejší problém byla také absence kondičních trenérů, to je trend až dnešní doby. Co se týká kondice, trénoval jsem se sám a byl jsem takový „přírodní typ“, nedělal jsem nic extra. Sedl jsem na kolo, dojel na kurty, tři hodiny hrál tenis a zase valil domů. Možná, kdybych tomu v této oblasti dával víc… no teď už je to jedno… nechci si stěžovat. Vždyť když se podívám, cosi jsem udělal a jsem vděčný sobě i okolí za to, že se to podařilo.

V roce 1992 jste se dostal do kanadské Ottawy, čímž odstartovalo Vaše takřka pětileté angažmá v zamoří. Působil jste následně v celkem čtyřech amerických klubech a ve dvou prestižních ligách. To se podaří málokomu. Co Vám toto období dalo? Jak do hokeje, tak do života…

V rámci draftu jsem byl poslán na tréninkový kemp, v té době jsem onemocněl a do Ameriky se vrátil až po uzdravení. A samozřejmě se to na celém angažmá těžce podepsalo. Hrával jsem na „farmách“ namísto těch hlavních týmů a v prvé řadě jsem se tam dával dohromady po tom zánětu mozkových blan. Hokej byl rychlý a já ještě zůstával oslabený, občas jsem vůbec neměl přehled o hře, bylo to těžké i po psychické stránce pochopitelně. Nějak jsem to přežil a lepší období střídala horší. A samozřejmě jsem se hned na začátku smířil s tím, že na NHL nemám, takže víc než o postup tam jsem bojoval sám se sebou.

Domů jste se z Ameriky vrátil na sezónu 1997/1998 a zamířil jste zpět do Zlína. Ve svém mateřském klubu jste už zůstal až do konce sezóny. Jistě jste někdy dostal i nabídky odjinud. Proč jste se rozhodl zůstat? Dnes se moc nevidí, že by hráč byl věrný jednomu klubu po celou kariéru.

Mně tady nikdy nic nechybělo. Proč odcházet? Klub mě chtěl a já chtěl hrát ve Zlíně, oboustranná spokojenost. Zažil jsem tu dobu, kdy se hrálo devadesát procent času v horních patrech tabulky. Točili se tu výborní hráči, s kterými se dobře spolupracovalo, trenéři mi věřili a dávali mi prostor… Trošku se mnou hnulo, když jsem jednoho dne dostal nabídku z Ruska, ale probral jsem to s bráchou a společně jsme se rozhodli, že bude lepší zůstat tu. Upřímně řečeno, po těch pěti letech v Americe jsem byl i tak trochu lenivý. Nechtěl jsem se stěhovat někam šíleně daleko. Nikdy mě ta věrnost Zlínu nemrzela, nelituju, že jsem nehrál jinde.

Nelze nevzpomenout legendární ročník 2003/2004, kdy se Zlín pod vedením Ernesta Bokroše stal poprvé v klubové historii mistrem republiky. Je to už hodně dávno, ale člověk, který se toho osobně účastnil, si jistě vzpomene i dnes.

Teď vás asi překvapím...(smích) Samozřejmě mistrovský ročník 2004 byl unikátní, ale za mě ho z vysoka převyšuje následující sezóna. Když byla v roce 2005 ta pověstná výluka NHL a v Americe nenastoupili zahraniční hráči, skoro každý tým v extralize měl i tři nebo pět hráčů ze zámoří. Do Zlína se takto dostal můj brácha a my spolu po letech mohli hrát (úsměv). To bylo mimochodem ještě pod panem trenérem Bokrošem. Narvané stadiony, parádní tým, každý den s bráchou na ledě, ať už při zápasech nebo na tréninku...Ta sezóna byl pro mě nejhezčí zážitek kariéry. Já nejsem moc "vzpomínací typ", ale na tohle vzpomínám moc rád (úsměv).

Dodnes jste mezi zlínskými fanoušky ikonou a často se skloňuje Vaše originální přezdívka – Larry. Jak jste k ní přišel?

To má počátek u pana Edy Nováka (pozn. redakce: 1946-2010, legendární kladenský odchovanec, mistr světa ze 70. let, ve Zlíně působil jako trenér na přelomu 80. a 90. let). To je ten trenér, který mě už v šestnácti vytáhl do mužů. Já už tehdy hltal NHL a všechno kolem, v kabině jsem každé druhé slovo říkal anglicky, kolikrát jsem ani nevěděl, co to znamená (smích). A pořád jsem jel dokola jména amerických hráčů, kteří se mi líbili. A mezi moje oblíbence patřili Kanaďani Larry Murphy a Larry Robinson. To jsem pořád opakoval „no, takto by to zahrál Larry, takto by to udělal Larry Murphy…“ Jednou to panu Novákovi nedalo a přes celou kabinu na mě zavolal „Ty vole, ty budeš Larry!“ A už mi to zůstalo (smích).

Kariéru jste ukončil v roce 2013, když Zlín získal stříbro v extraligovém finále s Plzní. Plánoval jste odchod delší dobu, nebo to bylo rázné rozhodnutí ke konci sezóny?

Od prvního buly té sezóny jsem věděl, že je to můj poslední ročník. A to jsem ještě nevěděl, že pojedeme až do finále (smích). Řeknu to napřímo – byl jsem vyhořelý, celý ten systém mě už unavoval, vadily mi třeba i cesty autobusem na venkovní zápasy. A taky se začala hlasitě ozývat moje noha. Jak už jsem zmínil, měl jsem povícero zdravotních komplikací. Mimo jiné jsem absolvoval sedm operací kolene! Zhruba od roku 2006 jsem hrál pomalu na jedné noze, když to řeknu nadneseně. Náhrada chrupavky, omezení v letní přípravě i potom na ledě, nešly mi některé těžší věci… Mohl jsem vydržet ještě rok a bývalo by to skončilo pohádkově, byl bych i u toho druhého titulu. Ale to je jen poznámka na okraj, já to nějak neprožívám. Co bylo, to bylo…Jsem dodnes vděčný klubu za to, že jsem tu mohl tak dlouho hrát, a teď tu můžu trénovat.

Jak poté začalo Vaše další působení u Beranů? Svého času jste byl i hlavním trenérem A-týmu…

Když se vyhrál v roce 2014 ten druhý mistrovský titul, já byl trenérský asistent a věnoval jsem se obráncům napříč kategoriemi. Od „Áčka“ až do mládeže. Ale v prvních letech jsem se to samozřejmě hlavně učil, trenéřina je řemeslo. A mám pocit, že se to učím svým způsobem dodnes. Od každého trenéra, s kterým jsem kdy pracoval, jsem se něco naučil.

Ještě jako kouč v seniorské lize jste byl proslulý tím, že jste měl velmi systematický přístup k práci, například jste studoval, jak se trénuje v NHL. Máte tento přístup i v mládeži, nebo tady je trénování o něčem jiném?

V mužské lize to je jinačí práce, hraje se o peníze, je tam výrazný tlak z vícera stran. I v mládeži je určitý tlak, ale nesrovnatelný s těmi seniory pochopitelně. Tady u těch mladých je radost vidět, jak se to týden od týdne zlepšuje a pak jednou za čas někdo „vyplave“ do A-týmu. A o tom to je… mládež je o výchově, u mužů už se hraje na výsledky.

Jste členem zlínské hokejové síně slávy, v roce 2017 jste byl uveden mezi legendy. Jaký to byl pocit, když jste se díval, jak Váš dres stoupá pod střechu Čajkova stadionu?

Neříkejte to tak honosně, já z toho zprvu nebyl nijak nadšený. Rok mě uháněli, než jsem povolil. Nebylo to moc příjemné, vždyť jsem tu v té době trénoval a dodnes tady pracuju. Takové velké ocenění by se mělo dávat šedesátníkům v důchodu, anebo ještě později… Jistě, jsem za to vděčný, takové pocty se nedostane každému, ale jak říkám, jsou tu a byli povolanější. První průšvih bylo už jenom vybrat číslo. Já nebyl nikdy nijak pověrčivý, vystřídal jsem jich za kariéru víc a pak si nemohl vybrat, které se vyvěsí. Upřímně mi to bylo jedno… Nakonec bylo z celé akce nejkrásnější, když vedení klubu na ten ceremoniál pozvalo bráchu. Stál jsem pak s ním a jeho syny, mými synovci, na ledě, a díval se, jak ten dres jede nahoru. To bylo pro mě samo o sobě největší zážitek.

Jste ve Zlíně u hokeje řadu let, jistě si všímáte, kolik se toho kolem Vás už změnilo. Mě by ale naopak zajímalo, co podle Vás zůstává a dělá Berany tím, čím v českém hokejovém světě jsou…

To je otázka spíš na ty, co nejsou odchovanci, tedy na ty, kteří tu hráli anebo trénovali, a už pak nechtěli jinam a zůstali. Dám příklad na mládeži, když tam působím. Považte, kolik je jen mezi mládežnickými trenéry kluků odjinud, kteří se sem přestěhovali i s rodinami a nedají na Zlín dopustit, protože se tu cítí dobře. Nejsme zrovna malý klub, ale zůstává tu léta rodinný duch, který tvoří přátelskou atmosféru. To je to, co nás tu všechny drží pohromadě. Nikdo si tu na nic nehraje, máme svoji pokoru, tvoříme přátelskou partu, jak trenéři, tak hráči mezi sebou. A jistě do toho patří i fanoušci…(úsměv)

Asistent trenéra Martin Hamrlík také okomentoval současnou sezónu juniorského A-týmu před vstupem do play-off – rozhovor zde!