Vazby na Zlín mám od začátku kariéry, teď jsem přišel předat zkušenosti, říká asistent trenéra juniorského béčka Martin Vojtek

Ikonická helma, populární přezdívka. Známý odchovanec přerovského brankoviště toho za sebou ale nechal mnohem víc. Byl dlouholetým gólmanem ve službách Třince, s kterým získal i jeden z mistrovských titulů slavného českého klubu, v ocelářském dresu se stal také nejlepším brankářem sezóny 2007/2008. Po ukončení kariéry strávené na Moravě a ve Slezsku zůstal této krajině věrný i jako trenér. Jak se cítí po první sezóně u Beranů asistent trenéra juniorského B-týmu Martin Vojtek?

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

Ježišmarja, no to je už hodně dávno (smích). Samozřejmě jsem začal v rodném Přerově jako malý kluk. Tam jsem taky prošel všemi mládežnickými kategoriemi až do seniorského A-týmu.

Do seniorského mančaftu Přerova jste nastupoval v turbulentní době. V roce 1993 získal prvoligovou licenci, ale ihned spadl do druhé ligy. V sezóně 1993/1994 zde ale vyhrál a dostal se zpět. A tak přišel ročník 1995/1996, kdy tým zažil něco podobného jako Vsetín „o patro výše“ rok předtím. Z nováčka v soutěži se probil až na první místo a do baráže o extraligu. Jaké bylo účastnit se takového příběhu?

V Přerově jsem cosi odchytal ještě před vojnou, právě v tom sestupovém ročníku. V létě 1994 přišel do Přerova Miloš Říha starší (pozn. redakce: 1958-2020, přerovský odchovanec a známý český trenér působící v české extralize, zahraničí i u národního týmu). Asi v půlce sezóny jsem se stal hlavním brankářem. Měl jsem možnost odchytat ten postup z druhé ligy do první. Trenér Říha zůstal i pro další sezónu a začaly se dít věci. Obměnil se celý kádr, možná to trošku přeženu, ale tuším, že zůstalo tak pět lidí včetně mě. Ambice byly veliké, nabrali se extraligoví hráči. I ze Zlína. Třeba Ríša Hrazdíra (pozn. redakce: nedávný rozhovor zde) a Mira Stavjaňa (pozn. redakce: zlínský odchovanec, působil mj. v Přerově, Vsetíně a Itálii, později trenér, mladší bratr známého trenéra Antonína Stavjani). Už je bohužel nezvládnu vyjmenovat všechny, ale vím, že na tréninky jezdili do Přerova dvěma plnými osobáky (smích). Ríša byl jednička, už měl spoustu extraligových zkušeností, já chytal jako dvojka. Na něj velice rád vzpomínám. Skamarádili jsme se a byl to svým způsobem můj první brankářský trenér. Radil mi a naučil mě spoustu věcí, z kterých čerpám ještě teď jako trenér. Takže když se to tak vezme, vazby se Zlínem mám od začátku své kariéry…koneckonců, i pan Říha přišel ze Zlína.

Pak jste se začal přesouvat směrem na sever. Po jednom ročníku v Olomouci jste chytal dva roky v Opavě. Během sezóny 2000/2001 jste poprvé ve své kariéře vstoupil do extraligy, navíc s tak významným týmem, jaký tvořili a bezpochyby stále tvoří Oceláři Třinec. Bylo Vám toho času „už“ pětadvacet, v nejvyšší soutěži se začíná zpravidla dříve. Jak velká to byla změna?

Třinec si mě vytáhl z Opavy a já tam u nich znal tři lidi, zbytek jen z televize. Obrovský skok dopředu…vždyť mezi extraligou a první ligou je veliký rozdíl i dnes, tehdy to nebylo jiné.

Během slezského angažmá jste měl určité „pauzy“. Absolvoval jste střídavé starty v první lize, kde jste chytal za Havířov, Olomouc, Prostějov, Šumperk nebo Znojmo. V sezónách 2002/2003 a 2009/2010 jste byl na Slovensku. Většinu Vaší kariéry ale i tak tvoří právě Třinec. Bylo to celkem 11 let. Jak se na to vzpomíná?

Já na Třinec nedám dopustit (úsměv). Strávil jsem tam většinu kariéry, je to dodnes můj druhý domov. Jezdívám tam koukat na zápasy, občas mě klub pozve na nějakou akci, ať už soukromou nebo i s fanoušky. Kontakt s třineckým hokejem jsem neztratil… Když jsme vzpomínali ty vazby na Zlín, i tady by se jedna našla. V roce 2008 jsem chytal společně s legendou Romanem Čechmánkem (pozn. redakce: 1971-2023, rodák z Chrudimi spojený hlavně se zlatou érou vsetínského hokeje, národní reprezentant a vítěz z Nagana, trenér, jeden z nejlepších českých hokejových brankářů). „Čeman“ omarodil se zády a já se stal jedničkou místo něj. To víte, že to byl závazek. Sezóna mi nakonec vyšla tak extrémně dobře, že jsem se stal nejlepším brankářem extraligy. A titul ze sezóny 2010/2011, na ten jsem mohl zavzpomínat zhruba měsíc zpátky, když jsem byl pozván do Třince na takovou vzpomínkovou akci, které se účastnila i spousta fanoušků. Krásná připomínka ještě krásnějších okamžiků…

Vaše kariéra má jeden výrazný symbol – nepřešel jste na moderní styl brankářských helem a nosíval jste ten původní „haškovský“ model s košíkem. Proč?

Já vlastně sám nevím. Sice jsem později dostal masku, která už nebyla z plastu, ale z toho novějšího odolného materiálu, košík jsem si ale nechal. Zvykl jsem si na to a dobře skrz něj viděl. No a jak říkáte, taky to už pak ke mně nějakým způsobem patřilo…

Zapálení hokejoví fanoušci si jistě vzpomenou také na Vaši originální přezdívku. Nejdříve „Kokin“, později vás přerovští fandové překřtili na „Kokinátora“. Kde se ta přezdívka vzala?

K té jsem přišel už jako malý kluk před barákem (smích). Už tam jsem začínal se sportem samozřejmě. Hrával se fotbal, hokejbal…a takhle tam na mě při tom běhání volali. Už mi to zůstalo a přeneslo se to i do hokeje a na tribuny (úsměv).

V roce 2012 jste se vrátil do Přerova a odehrál tu ještě čtyři sezóny. Hráčskou kariéru jste ukončil v roce 2016, kdy byli Zubři zpět v první lize. Jak potom začala Vaše trenérská kariéra?

Ještě jsem pak cosi odchytal, ale jako poslední sezónu beru tu postupovou, kdy jsem byl ve dvojici s Jirkou Slovákem (pozn. redakce: přerovský odchovanec, krom Přerova působil delší čas v Olomouci, nyní již sedmou sezónu ve Valašském Meziříčí), tedy 2015/2016. Už mi bylo čtyřicet a cítil jsem, že mám zkušenosti, které bych chtěl nějakým způsobem předávat mladším. Zapojil jsem se tedy v přerovském klubu do trénování a věděl jsem, že tohle je role, v které chci u hokeje zůstat.

V letech 2016 až 2020 jste působil jako kouč u dívčího národního výběru do 18 let. Je to jiná zkušenost, než trénovat v běžném klubu?

Jistě, a byla to obrovská zkušenost. První rok jsem tam působil nejen v tom mládežnickém výběru, ale také v ženském A-týmu. Trénovat ty nejlepší hokejistky v republice byla samozřejmě čest. A došlo na milou shodu okolností. V roce 2017 se Mistrovství světa v ledním hokeji žen do 18 let konalo ve Zlíně a v Přerově, takže jsem se s národním výběrem dostal i na domovský stadion. Dodnes na tu dobu vzpomínám, našel jsem si v prostředí „nároďáku“ spoustu přátel. Měli jsme úžasný realizační tým, dodnes se scházíme. A taky tam vzniklo jedno „zlínské přátelství“, když jsem se seznámil s panem doktorem Radimem Ingrem ze Zlína, známým lékařem sportovců. S tím jsme dodnes velice dobří kamarádi.

Po dvou letech v prvoligovém Prostějově jste na začátku letošní sezóny přišel do Zlína. Jaké byly Vaše první dojmy?

Pozor, nepůsobil jsem jen v Prostějově, ale také u přerovské mládeže, chtěl jsem pracovat i doma (úsměv). U Jestřábů jsem působil jako trenér brankářů A-týmu. A co se týká příchodu k Beranům, tak v prvé řadě musím poděkovat Zdeňku Sedlákovi (pozn. redakce: manažer mládeže Beranů a trenér devátých tříd), který mi dal nabídku zde působit. Dostal jsem se do hokejové organizace, které je v top stavu, nedá se tady tomu nic vytknout. Jsem moc rád a vděčný za to, že můžu ve Zlíně pracovat a podílet se na tom, co se tu buduje. Trénuju ve dvojici s Martinem Půčkem (pozn. redakce: rozhovor zde) a i když je mezi námi věkový rozdíl víc jak deset let, spolupracuje se mi s ním skvěle, je to perfektní trenér.

Co ze své „trenéřiny“ považujte za to hlavní a nejdůležitější, co je potřeba předat mladým hokejistům?

Důležitá je vlastní bohatá hráčská zkušenost. To je to, co se těm mladým předává. Něco, co jinde neseženou, nevyčtou. Můžu jim říct o věcech, které mně osobně nikdo neřekl a musel jsem si na ně přijít sám v průběhu kariéry. Ušetří jim to tedy nějaký čas a třeba rychleji popostrčí dopředu. Snažím se předat to nejlepší, co mě samotného dostalo tam, kam jsem se dostal. A věřím, že tak, jako se to děje právě teď, tak i nadále v budoucnu budou od Beranů pocházet skvělí hokejisti a hokejoví gólmani.