Důležitá je důvěra dětí a spolupráce s rodiči, říká otevřeně trenér nejmenších Beranů Petr Žák

Rodilý Zlíňák a jedna z nejpevnějších stálic trenérských skupin Beranů. Stojí u začátků malých zlínských hokejistů a možných budoucích slavných hráčů již přes dvacet let! Hokej profesionálně nikdy nehrál, přesto se díky pomoci kolegů i vlastní pílí dokázal vypracovat na profesionálního kouče pro děti s hokejovým snem. Jak vzpomíná na své začátky a jak pohlíží na svou roli ve výchově Beranů? Nejen o tom jsme si povídali s Petrem Žákem, asistentem trenéra čtvrtých tříd a školy bruslení a hlavním trenérem druháků a třeťáků.

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

No nevím, jestli tohle zrovna potřebují děcka od Beranů vědět (smích). Když jsem byl malý, hokej mě strašně nebavil. Párkrát jsem přišel na trénink, ale nemělo to pokračování. Já jsem ještě z těch generací „děcek ulice“, pořád jsme byli venku, na hřišti…takže sportu jako takovému jsem se rozhodně nevyhýbal. Vlastně i k tomu hokeji jsem se nějakým způsobem dostal, protože bývaly tuhé zimy a ve Zlíně bylo skoro každé hřiště nastříkané na kluziště, kde se dalo hrát. Ale věnovat se tomu „navážno“ a trénovat, to mě prostě v dětství nechytlo. A až jsem si ho zamiloval a chtěl se hokeji opravdu věnovat, bylo pozdě…

To jste teď asi některé překvapil. Bývá zvykem, že k trenérství se člověk dostává po nějakých odehraných sezónách. Ovšem je pravda, že u nejmenších jistě není hráčská zkušenost to hlavní gró, které musí trenér mít. Jaké tedy bylo Vaše zaměstnání?

Řidič z povolání, jezdil jsem s náklaďákem. A zůstával jsem u toho i při těch mých trenérských začátcích. Na tréninky jsem chodíval o víkendu, když jsem měl volno. Prapůvodně to byl pro mě jen koníček, nemohl jsem do toho hned skočit jako do nového zaměstnání. Nevěděl jsem, jestli mi to půjde, bude mě to bavit…

Jaký byl Váš příchod mezi Berany?

Já mám na tohle strašně špatnou paměť, takže si to vlastně nepamatuju přesně, myšleno časově, ale určitě to byl rok 2002. Bylo mi jednatřicet a náhodou jsem potkal u stadionu kamaráda Miru Valeriána, který tu tehdy působil. Dali jsme se do řeči a on se mě zeptal, jestli bych nechtěl pomáhat do školy bruslení a do přípravky. Hleděl jsem na něj, říkal si zcela upřímně „ty vole, co já bych tam dělal?“ Vůbec jsem si něco takového nedovedl představit…Ale nedalo mi to, chtěl jsem to aspoň zkusit.

Bylo těžké tu začínat, když jste nebyl z „hokejové branže“?

Důležité v prvé řadě bylo, že mě to začalo bavit. Když se člověk pro něco nadchne, hodně potíží zvládne překonat. Původně to bylo v podstatě jen takové hobby, pracovat jsem tu začal o něco později. Když jsem začínal, školu bruslení vedl Vašek Králík, brácha slavného brankáře Jirky Králíka (pozn. redakce: Václav Králík, 1950-2012, zlínský útočník aktivní v 70. letech, poté mládežnický trenér ve Zlíně). A měl k sobě na pomoc zkušené chlapy, kteří byli všichni do jednoho starší než já. Od začátku jsem se od nich učil i ty nejpodstatnější základy a čerpám z toho dodnes. Dlužím jim velký dík, byli to super parťáci.

Jaké bylo Vaše první setkání s těmi nejmenšími hokejisty? Vlastně ty děti mají k tomu samotnému hokeji hodně daleko, ze všeho nejdřív je čeká takzvaná škola bruslení, potom přípravka…

No tak v prvé řadě je to šok (smích). Dřív se těm nejmenším říkalo tučňáčci a není to nic ve zlém, naopak, vždyť je to roztomilé. Když ta malá děťátka přijdou a poprvé si dají brusle. Jenom se v tom kolíbají, chodí s námi za ruce, až později to zvládají sami…prostě tučňáčci. A já právě tyhle prcky dostal a od těch starších kolegů se musel učit, jak na ně vůbec mluvit, aby mě brali.

A kdy jste se ve Zlíně stal skutečným „trenérem z povolání“?

U těch nejmenších jsem působil asi šest nebo sedm let. Pak jsem začal dělat asistenta ve druhé a třetí třídě, jednu sezónu jsem byl i ve čtvrté třídě. Zhruba v roce 2015 se můj kolega a kamarád Tomáš Jankovič (pozn. redakce: bývalý mnoholetý mládežnický trenér zlínského klubu) posunul do vyšších kategorií a já se díky němu stal hlavním trenérem. Nešlo jen o to, že uvolnil to místo, ale hlavně sám chtěl, abych po něm nastoupil. Přesvědčil mě, abych šel studovat trenéřinu. Začal jsem studovat „béčkovou“ licenci…

Což je záležitost, kterou si zákonitě musí projít každý kouč, ale vlastně na to při předešlých rozhovorech s vašimi kolegy nikdy nedošlo. Povězte nám tedy prosím, jaké to studium je?

Studium bylo půlroční, rozdělené po týdnech. První týden byl v Praze, kompletní teorie. Tam člověka samozřejmě zahrnou informacemi, často takovými, které se daly vážně použít v praxi. Ale ta škola trvala od rána do pěti večer a moc přestávek nám nedopřáli, takže to bylo dost psychicky náročné. Skvělé byly třeba přednášky pana doktora Tomáše Periče (pozn. redakce: přední český odborník na problematiku sportovní přípravy dětí a mládeže působící na tělovýchovné fakultě Univerzity Karlovy). A aby to kluci z Moravy neměli zas tak daleko, študovalo se i tady. Takže na suchou přípravu jsem se učil v Kroměříži, na led jsme potom najeli v Havířově. Na závěr byly zkoušky a testy. Ty jsem zvládl a dostal licenci „B“. Ale samozřejmě, jak to tak bývá, nejvíc mi dala sama praxe.

Jaký je ten úplně první zážitek, když k vám do přípravky přijdou možná budoucí slavná hokejová jména?

Je to výzva. Přijde vám tam čtyřleté dítě, vidí vás poprvé. Pochopitelně se třeba i bojí. Vy musíte vybudovat tu prvotní důvěru a ten malý vás prostě musí brát, musí s vámi komunikovat. Pak se může pokračovat.

V jaké pozici je v těchto nejmladších kategoriích hokejový trenér? Je třeba být třetím rodičem, kamarádem, nebo si kouč drží tu svou profesionální roli?

Až do té druhé nebo třetí třídy je klíčová důvěra. Musí věřit vám jako člověku, ale i tomu, co se po nich chce. Každá ta nová dovednost, kterou je chceme naučit, jim musí dávat smysl. Takže na jednu stranu je trenér kámoš, ale taky i trochu rodič. My trenéři mezi sebou té své roli říkáme „vůdce smečky“. Protože ty děti jsou skutečně na počátku jedna velká parta a někdo je musí vést a ten někdo musí být pochopitelně trenér. Když se to podaří, ta děcka vám všechno uvěří, spolupracují a vás jako trenéra čeká skvělá sezóna. V rámci letní přípravy jsme onehdy zkoušeli už s druháky vyjet do Velkých Karlovic na takový cyklo-kemp. Takové „projekty“ jsou vždycky trošku risk, ale o to krásnější je, když to nakonec vyjde a společně si to užijeme. Ta druhá třída je vůbec taková specifická.

Proč právě druhá třída? Začínají se posouvat blíže reálnějšímu hokeji, že?

I tak se to dá říct. Do té doby chodí s dětmi na trénink i rodiče. Ve druhé třídě poprvé dostanou svou kabinu a tam už maminky a tatínci nesmí. Takže první dva týdny je to pro ně velká změna, na kterou si zvykají. Obléknout se, po tréninku rozvěsit výstroj, udělat hygienu…začíná tu nějakým způsobem budování samostatnosti. Vlastně nejen v hokeji, ale tak nějak celkově. Když se tato fáze podaří, zase je to pak pro nás o něčem jiném. Víme, že už jsou rozumní, tak je vezmeme na výlet do zoo, jedeme na soustředění. Velké plus je, když po tom rozjezdu sezóny vidíme, jak ty druháci opravdu ty své rodiče už tolik nepotřebují, pomůžou si sami anebo mezi sebou navzájem. A jak už jsem řekl, vedle této samostatnosti je neustále důležitá vzájemná důvěra.

Dá se tedy říct, že po první společné sezóně má trenér se svým žákem již vybudovaný určitý vztah?

To rozhodně ne, sezóna je na takovou velkou věc málo. Když teď trénuju i výše, tak znám skrze školu bruslení a přípravku ty „své děti“ už od čtyř let. Jsem tedy u těch úplných začátků, v přípravce k tomu bruslení přidám hokejku a když si je pak vedu do druhé třídy, známe se a může se volně pokračovat dále. Je to víceletá záležitost.

Co vztah trenéra s rodičem? Dá se předpokládat, že u vás je tato otázka o něco složitější, než ve starších kategoriích…

Ta spolupráce je důležitá dlouhé roky po celý čas toho trénování dětí. Ale ještě důležitější je na tom samotném začátku. A je to logické. Potřebujete, aby vám ta děcka někdo dovezl na stadion, když se vymyslí nějaká akce mimo led, je potřeba, aby nám ti rodiče nějakým způsobem pomohli s organizací. Jedeme na třídenní soustředění, já s asistenty to jen těžko pokryju, i pro takové větší akce je důležitá pomoc rodičů. A vždycky se nějak domluvíme, za to jsem moc rád (úsměv). Může se to zdát složité, ale funguje tu velmi jednoduchá rovnice – když ty prcky ten hokej baví, rodiče ten čas pro ně obětují. Samozřejmě je důležitá i nějaká kontinuální komunikace, předávání informací, zpětná vazba…

Začínalo a začíná u vás mnoho zlínských hokejistů. Někteří z nich působí také v současném A-týmu Beranů. Vybaví se Vám nějaká konkrétní jména?

První známější jméno, které se mi vybavuje, je Nikolas Werbik (pozn. redakce: odchovanec Zlína se zkušenostmi ze zámoří a české extraligy, působil ve Finsku, u Beranů naposledy v loňské sezóně, nyní je v Norsku). To byl kluk, kterého jsem vodil tady po ledě za ruku jako maličkého a teď hraje ve Norsku, neuvěřitelné (smích). Ale vlastně drtivá většina z těch, kteří tu dneska hrají ve vyšších ročnících a jsou původem ze Zlína a okolí, tak začínali tady s námi. Ze současného „áčka“ se mi vybavuje třeba ještě Vojta Riedl. A dobře si pamatuju začátky Míši Kořénka (úsměv). To byl borec, který přišel trošku se zpožděním do druhé třídy, že chce začít hrát hokej, jenže byl už čtvrťák. Ujal se ho Ríša Hrazdira. Dostal výstroj a hned ukázal, že je pohybově nadaný. A strašně moc chtěl dohnat tu „ztrátu“. Mezi druháky se ohřál asi tři měsíce a už jel dál. Všechno dohnal a podívejte se, kde je teď.

Je až s podivem, že o tak výrazné trenérské osobnosti Beranů, jakou jste, se dá dohledat tak málo informací z veřejných zdrojů. O to více vynikne jedna kuriozita – jste hokejbalista! Je tento zajímavý sport nějaká náhrada za hokej, kterému jste se nakonec profesionálně nevěnoval?

No, dá se to tak říct (smích). Ještě jako mlaďochy mě a Aleše Bachánka (pozn. redakce: zlínský odchovanec, po ukončení hráčské kariéry víceletý trenér Baníku Hodonín v krajské lize) přivedl jeden společný kamarád do Malenovic. My v té době při zlínské „strojárně“ hráli tenis, ale on nám představil hokejbal. Spolu se zlínským a fryštáckým týmem jsme byli součástí celorepublikové hokejbalové extraligy, což zní honosně, ale tehdy to byly začátky. Bylo to zhruba ve stejné době, kdy se tu začínal rozjíždět florbal. Dnes se o obojím dá říct, že v těch nejvyšších soutěžích se hraje profesionálně, tehdy bych to tak jednoznačně neřekl (smích). Trénovalo se odpoledne a večer po práci, zápasy byly po víkendech. V pátek se vyjelo do Ústí nad Labem, vzalo se to přes Plzeň, v neděli v noci jsme se vrátili a v pondělí ráno hurá do práce (smích). Strávil jsem takto dvanáct let a ty zážitky z té doby jsou skvělé, nezapomenutelné.

Na závěr bych se s dovolením vrátil k té samotné trenéřině. V rozhovorech se Vašich kolegů ptám na jejich sportovní filozofii a vize. Co je podle Vás nejdůležitější v těchto „hokejových počátcích“, u kterých jste právě Vy?

Těžko vypíchnout jednu věc, takže s dovolením zopakuju to, co už jsem zmínil. Vzájemná důvěra a spolupráce. A to nejen s těmi samotnými dětmi, ale také s rodiči a kolegy trenéry. Na tom začátku jsme v tom všichni společně. Ti „hokejoví rodiče“ zaslouží obdiv. Bez nich to prostě nejde. Hromady volného času, které by často určitě rádi strávili úplně jinak, investují do svých potomků, kteří se rozhodli pro hokej. Jim všem i dalším lidem, trenérům, asistentům i dalším, kteří stojí při těch složitých počátcích, moc a moc děkuju.