Před 35 lety tragicky zemřela zlínská legenda Luděk Čajka
Je to smutný příběh všem fanouškům zlínského hokeje dobře známý. Sluší se však si jej připomenout. Ale nejen ten poslední osudný zápas, ale i zářnou kariéru úspěšného obránce, která mu předcházela. Už je tomu pětatřicet let, co odešel Luděk Čajka…
Narodil se v neděli 3. listopadu 1963 v Českém Těšíně manželům Františkovi a Anně Čajkovým. Nebyla to hokejová rodina a ani Luděk k této disciplíně netíhl od nejmladších dětských let, mezi jeho oblíbené sporty patřil po celý život basketbal. Rodiče si však přáli, aby se věnoval aktivně nějakému sportu pro své zdraví, po kratším rozmýšlení se rozhodl pro hokej. Ve volném čase poslouchal hudbu, nejradši měl anglickou rockovou kapelu Dire Straits, četl a také měl blízko k motorům. Během hráčské kariéry pak přidal ještě jeden koníček – sbíral pivní krýgle. Byl mimo jiné i studijní typ, maturoval na střední ekonomické škole, poté v tehdejším Gottwaldově studoval technický obor na odloučeném pracovišti brněnského VUT. Jaký byl člověk? Mimo led údajně působil spíše jako intelektuál než sportovec. Nosil brýle, byl vysoký a štíhlý. Ve společnosti byl oblíbený pro svůj smysl pro humor a recesi. Byl vstřícný, ale zároveň svou přirozenou autoritou budil respekt.
Trénovat začal až ve 12 letech, jeho prvním klubem se stal TJ Havířov. Někde se lze dočíst mylnou informaci, že se k hokeji poprvé dostal, už když mu bylo sedm. Přišla sezóna 1982/1983 a stále viditelnější Čajka dostal šanci v havířovském A-týmu, vzápětí o něj projevily zájem Vítkovice v nejvyšší lize. Neunikl však ani pozornosti činovníků TJ Gottwaldov.
Dal přednost moravskému angažmá a ročník 1983/1984 se stal jeho první sezónou s „Géčkem“ na hrudi. Tato nová štace nezačala právě šťastně, na konci základní části Gottwaldovské dělilo od sestupu jediné místo. Snad i to motivovalo kabinu k lepším výkonům. Následující sezónu zakončovali Ševci s bronzem. Šlo o největší dosavadní úspěch klubu! Lví podíl měl na tomto úspěchu mimo jiné i gólman Jiří Králík. V roce 1985 nastoupil Čajka na vojnu. Kam jinam, než k Dukle Jihlava. Podle pamětníků se právě zde, snad i díky místnímu pověstnému vojenskému drilu, začal rodit jeho talent. Jihlava nepřidala páté ligové vítězství v řadě, osobně pro Čajku šlo však o osudový ročník. Končil jako třetí nejproduktivnější dukelský bek a byl nominován do národního týmu pro další sezónu. 14. dubna 1985 poprvé vjel na led s legendárním „lvíčkem na prsou“. Československo porazilo Kanadu 6:2! V ročníku 1987/1988 už opět oblékal dres Gottwaldova. Z vojny odešel s dvěma stříbrnými medailemi a 22 body! V téže sezóně hrál na mistrovství světa ve Vídni, kde Československo skončilo na bronzové pozici, na podzim 1987 se zúčastnil Kanadském poháru, kde národní tým poměřil síly s nejlepšími mužstvy světa včetně amerického a sovětského. To už byl díky své aktivní defenzivní hře s ofenzivními snahami v hledáčku newyorských Rangers. Draftován byl v 6. kole výběru ze 115. místa. Výhledově tedy Čajku čekala unikátní příležitost – angažmá v NHL!
Opět ovšem přišly těžké časy. Ševci museli bojovat o udržení a situace byla téměř totožná i v sezóně 1988/1989. Naštěstí uspěli a v nejvyšší soutěži je čekalo dalších bezmála třicet let. V bojích o záchranu už stál v popředí také osobně Čajka, byl na vrcholu své produktivity, na dresu nosil kapitánské „céčko“. Ročník 1989/1990 přinesl nejen historické změny ve společnosti, ale také v gottwaldovském hokeji. Sametová revoluce vrátila do naší země svobodu a Baťovo město se konečně zbavilo svého zostuzení. Na začátku roku 1990 se vrátil původní název a s ním došlo i na přejmenování klubu – SK Zlín! Někdo může věřit, že šlo o znamení…Zlínští se po dvou marných sezónách mohutně odrazili ode dna a probruslili do vyšších pater ligové tabulky. O Vánocích 1989 Čajka naposledy hrál v československém dresu. V přípravě na mistrovství světa Čechoslováci pokořili Němce 5:0! Měl tím odehráno 58. utkání za národní tým a splnil tak podmínky pro vstup do zámoří, na podzim už mohl teoreticky brázdit americké ledy s New York Rangers…
Pátek 5. ledna 1990, 17 hodin, zimní stadion HC VSŽ Košice. Zlín přijel po potupné porážce 5:11 na domácím ledě, kterou schytal od Pardubic. Bylo co napravovat, věděl to i sám kapitán Luděk Čajka. Zápas byl pro něj natolik důležitý, že požádal svou ženu Renatu Čajkovou, aby mu utkání nahrála na video. Československá televize tehdy vysílala sportovní přenosy až ze záznamu později večer. 32. kolo první ligy tak mohli lidé sledovat, či spíše poslouchat, díky rozhlasovému pořadu „S mikrofonem za hokejem“. Zlín ještě neměl ušity nové dresy, hrál tedy stále s velkým „G“ na hrudi. První třetinu ovládli domácí, dostali se do dvoubrankového vedení. Břímě na sebe vzal Čajka a v 18. minutě snížil na 1:2. Nahrávat mu nemohl nikdo jiný než útočník Rostislav Vlach, nejbližší kamarád, jakého ve Zlíně měl. Druhá perioda byla hrána podle moravských not, Zlín otočil na 2:3! Poslední třetinu už si ale zase uzmul domácí celek. V závěru utkání ukazovala tabule 4:3 pro Košické. Na ledě se odehrávalo správné sportovní drama, Zlínští chtěli dotlačit zápas aspoň do prodloužení. Čas 56:58. Z útočného pásma hostů se klouže kotouč směrem za zlínskou bránu. Nejblíže je mu Luděk Čajka, svižně ho dojíždí košický útočník Anton Bartanus. Pokud se Čajka puku nedotkne, sudí nemohou odpískat zakázané uvolnění a Košičtí mohou útočit. Bartanus se snaží nadzvednout Čajkovu hokejku, k přímému střetu hráčů ale nedochází. Několik setin vteřiny nato, na brankové čáře, Čajka prudce brzdí a padá k zemi, hlavou tvrdě naráží do mantinelu. Patrně najel do rýhy v ledu. Šokovaný komentátor rozhlasu těžko nalézá slova a říká, že se zranil obránce Petr Pavlas, rychle se však opravuje a řekne jméno Čajky. Manželka s šestiletou dcerou Markétou právě večeří a o události se doví z rádia. Čajkův táta je na oslavě kamaráda, maminka je sama doma. Rozhodčí Dušan Skáčani okamžitě přerušuje hru. U zraněného beka je jako první zlínský gólman Ladislav Blažek, Čajka se ještě zdá při vědomí. To už jsou na ledě lékaři obou celků i doktor z tribuny. Musí být zahájeno oživování, Čajkovi zapadl jazyk. Je převezen do nemocnice, kde ještě na okamžik nabude vědomí. Bohužel naposledy. Utkání je dohráno, hráči obou týmů v slzách odchází do kabin a Zlínští odjíždí domů, v autobuse je údajně celou cestu absolutní ticho. V noci stráví Čajka dvě a půl hodiny na sále, jeho stav ale zůstává kritický. Diagnóza je strašlivá - prasklý první krční obratel, druhý obratel roztříštěný, celkové ochrnutí. I když Čajka přežije, hokej už nikdy hrát nebude. Plných čtyřicet dní hraje Čajka svůj nejtěžší životní zápas. Do Košic přijíždí mimo jiné odborník ze SSSR, šance na přežití jsou ale podle doktorů od první chvíle mizivé. Liga je zastavena, rozjíždí se bouřlivá debata o nedokonalém systému pojištění hráčů, který se od pádu totality ještě nemodernizoval. Zvažuje se také změna pravidel v otázce zakázaného uvolnění. K té nakonec skutečně dojde, a to i na mezinárodní úrovni. Dnes se pracuje s takzvaným hybridním zakázaným uvolněním, kdy sudí rozhodují, zda bude odpískáno, či ne podle toho, zda je blíže puku útočící, nebo bránící hráč.
Středa 14. února, 01:30, Luděk Čajka v Košicích umírá. Bylo mu šestadvacet let, ironií osudu může být fakt, že stejné číslo měl na svém dresu. Za 297 utkání v nejvyšší lize vstřelil 33 gólů. Do Zlína dorazí zpráva hned ráno, když v sedm hodin probudí Čajkovu ženu pošťačka s telegramem z nemocnice. Další den ráno se zpráva objevila na titulních stranách českých i slovenských novin. Otřesen byl nejen hokejový svět. Pondělí 19. února. Na Čajkově pohřbu byl zlínský mančaft, zástupci národního týmu včetně trenérů Pavla Wohla a Stanislava Neveselého, který Čajku trénoval v Dukle, hráči z Havířova, s kterými Čajka začínal svou kariéru, i další hokejisté, kteří ho znali. A také tisíce fanoušků. Luděk Čajka je pochován na Lesním hřbitově ve Zlíně, na hrobě má bronzovou bustu. Letos by oslavil 62. narozeniny…
Čajkovi nejbližší s přidáním Luďkova jména do názvu stadionu zprvu nesouhlasili. Obávali se, že se na něj brzy zapomene a pro další generace bude neznámým. Od té doby se stalo hodně. Vznikl nový stát a s ním nové hokejové soutěže. Zlínský klub získal dva mistrovské tituly, měnil své názvy, vedení, trenéry i hráče, sestoupil do první ligy a bojuje o návrat. A u střechy stadionu nadále stojí jméno Luďka Čajky, visí zde také jeho dres s ikonickou šestadvacítkou. In memoriam se stal členem Síně slávy zlínského hokeje. Není zlínského fanouška, který by neznal jeho příběh a nebyl pyšný na to, že tento nadějný hokejista nosil jako poslední barvy právě ty, které symbolizují Baťovo město. Budiž i nadále čest jeho památce…
