Od začátku je důležitá hlavně pracovitost, říká dorostencům Beranů asistent trenéra Tomáš Kudělka

Tvrdý ofenzivní obránce vychovaný ve Zlíně, po několik sezón člen mládežnických národních výběrů. Své rodiště však brzy opustil, přišlo na řadu angažmá v zámoří a ve Finsku. Poté na šest let zakotvil v české extralize, z které zamířil opět do zahraničí. Dohrával v první lize a minulý rok se vrátil do Zlína coby asistent trenéra dorostu. Jak vzpomíná na svou bohatou kariéru a co říká na svou novou pozici u hokeje? O tom všem promluvil sedmatřicetiletý asistent trenérů a speciální kouč mladých obránců Tomáš Kudělka.

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

Chodil jsem na 8. Základní školu v Malenovicích s výtvarným zaměřením. U nás doma bylo vždy na prvním místě studium, nejsme hokejová rodina (smích). Ale jednoho dne k nám přišli na nábor trenéři ze Zlína. Zaujalo mě to, začal jsem chodit do školy bruslení, potom do přípravky. Začalo mě to strašně bavit. Děda a taky moji rodiče mě hned v začátku moc podporovali, dodnes jsem jim za to vděčný. Od čtvrté třídy už jsem chodil na 1. Základní školu ve Zlíně, která podporuje sportovce.

Už v 18 letech jste získal první zahraniční angažmá. „Lethbridge Hurricanes“ v kanadské juniorské lize, poté nižší americká liga s kluby „Binghamton Senators“ a „Elmira Jackals“. Byl jste za Atlantikem pět let, to je dost dlouhá doba daleko od domova na tak mladého člověka. Jaké to bylo? Jak po hráčské, tak po osobní stránce…

Měli jsme poměrně silný ročník, myšleno na celorepublikové úrovni. Už od šestnácti let jsem byl v mládežnických národních výběrech. Tam jsem byl aktivní a chtěl jsem se poměřovat jen s těmi nejlepšími. Po třeťáku na střední, v osmnácti, si mě všimli lidi z Ottawy a jejich plán byl vzít mě do juniorské ligy v Kanadě. Klaplo to a doteď na ty roky rád vzpomínám, i když to bylo těžké. Po roce v Lethbridge se mnou Ottawa podepsala nováčkovský kontrakt a já v Severní Americe ještě zůstal. Celkem dva roky v juniorce a tři roky na „farmě“. Nádherné roky… Začátky byly těžší, ale pomohla mi jazyková průprava z gymnázia. Postupně jsem se v angličtině pochopitelně ještě zlepšil, to je jistě taky plus. Sezóna tak fičí, pořád se hrají zápasy nebo se trénuje, hodně se cestuje, na stesk pomalu není čas. Strašně mi to pomohlo do života, osamostatnil jsem se. Když jsem se po první sezóně vracel domů, rodiče se na mě už dívali jinak.

V sezóně 2010/2011 jste se vrátil do Evropy, ovšem ne domů. Přišel na řadu klub „TPS“ v jihofinském Turku. Finská Liiga má u hokejistů respekt. Byla to tam velká změna oproti americké štaci?

Turku je krásné hokejové město. Rok před mým příchodem vyhrál titul. Dostal mě tam Míša Birner (pozn. redakce: litoměřický odchovanec se zahraniční zkušeností, u nás aktivní v extraligovém Liberci, od ledna 2025 sportovní ředitel Bílých Tygrů). Volal mi s tím, že tým potřebuje pomoct v defenzivě. Z různých zdrojů jsem si ověřil, zda to tam pro mě bude vhodné, přece jen to byla další zahraniční štace. Nakonec to bylo fajn. Působil tam taky Tomáš Plíhal (pozn. redakce: liberecký odchovanec působící v zámoří, Finsku i české extralize, nyní v nižší německé lize), oba mi s Michalem v tom Finsku moc pomohli. Byly to galeje a další tvrdá zkušenost, užil jsem si to.

V sezóně 2011/2012 jste přišel zpět do České republiky. Celkem pět sezón jste působil ve Vítkovicích, v ročníku 2014/2015 jste část sezóny působil opět ve Finsku, ale vrátil jste se. Jak na toto extraligové období vzpomínáte?

Do Vítkovic jsem se dostal díky panu Mojmíru Trličíkovi, kterého jsem znal jako trenéra národního výběru do dvaceti let (pozn. redakce: trenér s takřka třicetiletou zkušeností v extralize, první lize i v mládežnických kategoriích). Šel jsem tam s tím, že budu mít v týmu významnou roli, vyšší minutáž na ledě a taky získám příležitost učit se od starších zkušených hráčů. Svého času tam se mnou hrál třeba Viktor Ujčík (pozn. redakce: jihlavský útočník s extraligovou zkušeností, vícenásobný mistr světa, dlouholetý trenér Dukly Jihlava) nebo Roman Málek (pozn. redakce: brankář a odchovanec pražské Slavie, dlouholetý reprezentant národního týmu). A tahle stará garda se setkala s námi, mladými vlčáky, i díky tomu to byl jedinečný zážitek. Jít tam bylo jedno z nejlepších rozhodnutí v mé kariéře. Narazil jsem tam také na skvělého člověka, pana Zdeňka Motáka, coby asistenta trenéra (pozn. redakce: zkušený extraligový trenér, nyní působící v Třinci). Mám díky těm rokům dodnes v Ostravě spoustu přátel.

Po sezóně v extraligovém Chomutově jste v ročníku 2017/2018 zamířil do ligy EBEL, kde jste hrál za chorvatský Záhřeb a rakouský Innsbruck. To zní trochu „exoticky“ pro naše hokejové fanoušky. Jak jste se k tak zajímavému angažmá dostal? Byla zde hra v něčem jiná?

V Chomutově mě trénoval pan Vladimír Růžička (pozn. redakce: známý český útočník, mistr z Nagana, zkušený extraligový trenér). Měl tvrdou školu, ale to k tomu hokeji patří. Opět tam byla spousta známých jmen, byla to zajímavá zkušenost. Tehdy se mi ale narodila dcera a rodina se pro mě okamžitě stala prioritou, hokeji už jsem nedával to všechno, co předtím. Všechna další angažmá už jsem si pečlivě vybíral s ohledem na rodinu. Po sezóně přišla nabídka ze Záhřebu od Aarona Foxe (pozn. redakce: útočník původem z Minnesoty s bohatou kariérou v zahraničí, následně úspěšný sportovní manažer a trenér v Záhřebu, nyní působící v Anglii u Sheffield Steelers). Aaron vždycky uměl poskládat zajímavý mančaft. Tehdy to byla na národnosti celkem divočina, od Švédů přes Finy až po Čechy, potkal jsem se tam i s kluky ještě ze zámoří (smích). Tým byl ale úspěšný. Rád na to vzpomínám i proto, že na Záhřeb jako město nedám dopustit, mám rád Chorvatsko. Den po zápase jsme vždy jezdívali s dcerou k moři, které bylo kousek. Úžasná doba a opět spousta přátel na celý život i mimo led. „EBELka“ je kvalitní liga, ty zápasy byly skvělé. Bohužel Záhřeb o Vánocích 2019 zbankrotoval a mužstvo se během týdne rozpadlo. Narychlo mi volali z Innsbrucku. Od bývalých spoluhráčů jsem slyšel jen chválu, věděl jsem tedy, že tam můžu jít a vzít s klidem i rodinu. Ale byl to opačný extrém - místo moře sníh. Ale dcera si pochvalovala, že se mohla naučit lyžovat (smích).

V sezónách 2019/2020 a 2020/2021 jste působil u vsetínských Valachů, svého času i v pozici kapitána. Pohltila Vás pověstná atmosféra Lapače?

Po tom posledním působení v zahraničí jsme začali s rodinou zvažovat návrat a rozhodli jsme se, že se usadíme ve Zlíně. Čekal jsem, co přijde, zda nabídka doma nebo zase něco zpoza hranic. Kdyby to bylo atraktivní, šli bychom do toho. Namísto toho mi ale zavolal Radim Tesařík (pozn. redakce: známý vsetínský odchovanec působící též ve Zlíně, od roku 2016 sportovní manažer VHK). Nejdřív se mi na Vsetín nechtělo, ale nakonec jsem rád přistoupil. Roli v tom hrál tehdejší trenér Jirka Dopita (pozn. redakce: šumperský odchovanec s bohatou kariérou, mistr z Nagana, svého času hrající i na Vsetíně, v letech 2016-20 trenér VHK). To je rovný člověk, co řekl, to platilo, kabina fungovala. Zvolili si mě jako kapitána, vážil jsem si toho. Vzpomínám na ten plný Lapač…když další rok do ligy zasáhl covid, už to nebylo ono. Respektuju rivalitu Zlína a Vsetína, ale vlastně jsem ji sám nezažil, odešel jsem dřív, než Zlín sestoupil z extraligy. Nakonec se Vsetín rozhodl jít jinou cestou a já tam skončil, ale vzpomínám jedině v dobrém…

V roce 2021 jste zamířil do Francie k poslednímu zahraničnímu angažmá. V půlce sezóny jste ale přesídlil k Zubrům do Přerova a zůstal zde až do loňské sezóny, mimochodem v pozici asistenta kapitána. To byl závěr hráčské kariéry. Byl ten konec plánovaný, cítil jste, že už bude lepší změnit u hokeje svou roli?

Po Vsetíně těch nabídek bylo víc. Já si vybral Chamonix, krásné francouzské město v horách u Mont Blancu. Dcera tam začala chodit do školky, byla nadšená. Z rodinných důvodů jsem se ale musel vrátit. A zachránil mě Pavel Hanák, sportovní manažer Přerova, s kterým mám velmi dobrý vztah. Během týdne jsme upekli moje angažmá u Zubrů. Postupně se tu moje role vyvíjela tím směrem, že jsem pomáhal mladším hráčům. Snažil jsem se je podporovat v herním rozvoji i určité osobní a sportovní disciplíně. Přerov staví na skvělé partě hráčů a daří se jim hrávat i play-off, je to perfektní prvoligový tým. Je to chvíli, co jsem odtamtud odešel, takže zůstávám v kontaktu s řadou přátel odsud.

Jak jste se dostal k trénování?

V minulé sezóně, když jsem ještě hrál aktivně v Přerově, tak začalo takové „malé oťukávání“ ve Zlíně. Když jsem měl čas, tak jsem přijel pomáhat klukům s mládeží. Dělal jsem nějaké tréninky navíc, začalo se toho nabalovat víc a víc a bylo jasné, že to musím vzít na plný úvazek. Chtěli jsme s béčkem dorostu postoupit do vyšší soutěže, to se povedlo a svým způsobem mě to nastartovalo. Byl to klíč k mému rozhodnutí začít trénovat. Neskutečně mě to chytlo.

Letos už jste tedy plnohodnotný trenér dorostenců Beranů?

Ano, přesně tak. Po sezóně jsme si sedli s kluky, shodli jsme se, že spokojenost je vzájemná a má smysl pokračovat. Dostal jsem nabídku dělat asistenta trenéra v „Áčku“ i „Béčku“ dorostu. Nemusel jsem se dlouho rozmýšlet, tohle je pro mě prostě práce, která dává smysl. Je to svým způsobem nový život, jiný, než ten hráčský. Každý den je jiný. Jsem rád za takovou příležitost. Tak jako kdysi někdo pomáhal mně, tak teď pomáhám těm mladým hráčům já.

Jako aktivní obránce jste platil za poměrně důrazného hráče s ofenzivním stylem, který dobře ovládá puk. Momentálně jste u Beranů nejen asistent trenéra, ale také takzvaný „skills trenér“ obránců. Snažíte se mládežníkům předávat své zkušenosti?

Ten ofenzivní bek jsem byl hlavně v mládí a jak to tak bývá, ke konci kariéry už je i původně útočný bek spíš defenzivní. Ale samozřejmě ta zkušenost zůstává. Musíme si ale uvědomit, že dřív se hrál o dost jiný hokej. Dřív to bylo ve stylu „jeď do rohu, klidně tam usekni ruku a nohu, hlavně vyjeď s pukem“, dneska se řada těch tvrdých zákroků dříve nepískaných trestá. Vždycky jsem měl ale rád tvrdý styl, musely lítat třísky, chtěl jsem být hráčům pod kůží. Samozřejmě něco těm hráčům pomůžeš zdokonalit, něco je naučíš. Já se snažím hlavně ty různé věci ukázat, vysvětlit, popsat, a dál se ten hráč musí taky chtít rozvíjet sám. Taky chci ty kluky upozorňovat na různé události, které je můžou v hráčské kariéře potkat, musí počítat s ledasčím. Kdo mě zná, tak ví, že já si všechno poctivě vydřel. A na tom stavím i při trénování. Klíčová je pracovitost. Ve Zlíně mají mladí hokejisti všechno, skvělé zázemí…je to tedy pouze a zcela na nich. Buď chceš a makáš, pak máš za sebou výsledky, v opačném případě za tebou stojí jen výmluvy.