Gólmanský post je těžký, v bráně je důležitá i psychika, říká mládežnický trenér brankářů Richard Hrazdira

Gólman pocházející ze zlínských brankovišť, který za svou dvacetiletou kariéru vychytával střely v první lize i v nejvyšší soutěži. Oblékal dresy litvínovského Chemopetrolu nebo německého Duisburgu, nejvěrnější byl však žlutomodrým barvám, v kterých odchytal přes 230 utkání. A právě k těm se nakonec i vrátil jako mládežnický trenér brankářů. Stál u počátků Jakuba Sedláčka, Libora Kašíka i Daniela Hufa. Na co nejradši vzpomíná ze své hráčské kariéry a na co je pyšný jako trenér? Nejen o tom nám v rozhovoru pověděl sedmapadesátiletý zlínský srdcař Richard Hrazdira.

Jaké byly Vaše hokejové začátky?

K hokeji mě přivedl pan Santarius, tatínek známého útočníka Jaroslava Santaria (pozn. redakce: aktivní ve Zlíně v 70. a 80. letech, mj. také v Dukle Trenčín). Naši tatínci se znali, pracovali spolu ve zlínských filmových ateliérech (pozn. redakce: zde se podíleli mj. na slavném sportovním filmu ze Zlína Malý velký hokejista). My se s panem Santariem chodívali společně dívat na jeho syna, tak jsem se dostal k hokeji. Jednou jsem řekl, že bych si rád vyzkoušel, jaké to je hokej hrát, tak mi to domluvil a já přišel na zimák.

A proč jste si zvolil pozici gólmana, bylo to pro Vás atraktivnější, než hrát v poli?

Začal jsem pozdě, byl jsem už v páté třídě, nebylo už jiné místo, než pozice brankáře. Tak jsem si stoupnul do brány a už tam zůstal (smích). Tenkrát mělo o hokej zájem tolik dětí, že bylo vůbec veliké štěstí dostat se mezi těch pětadvacet až třicet vyvolených, z kterých se utvořil tým, který pak pokračoval přes dorost dál.

Ve svých mládežnických a juniorských letech jste drtivou většinu času strávil ve Zlíně. Zažil jste tak ještě éru obránce Miroslava Michalovského a gólmana Jiřího Králíka. Máte s těmito velkými jmény zlínského hokeje spojenou nějakou zajímavou vzpomínku?

Když jsem byl v dorostu, pan Králík ve Zlíně ještě aktivně hrál, ale poté tu působil i jako trenér a svého času trénoval i mě. A s panem Michalovským jsem si stihl ještě i zahrát. A také s panem Miloslavem Sedlákem (pozn. redakce: dříve obránce, nyní kustod a nejdéle působící činovník zlínského klubu, člen Síně slávy zlínského hokeje). S panem Michalovským to ale bylo v Hodoníně, ve druhé lize. To bylo moje první angažmá v seniorském hokeji, ještě před vojnou. Ovšem „premiéru“ jsem měl ve zlínském dresu. To mi bylo osmnáct a vyhráli jsme juniorský titul. Ve finále nás viděl tehdejší zlínský trenér pan Zdeněk Uher (pozn. redakce: odchovanec z Plzeňska, aktivní v 50. a 60. letech, trenér poté až do 90. let, ve Zlíně v druhé polovině 80. let, mj. asistent v národním týmu při vítězství roku 1996). Dal mi šanci si zachytat dvakrát v „Áčku“, než jsem definitivně přešel do Hodonína. V tom čase tam mimochodem trénoval pan Petr Leška starší, to je taky známé jméno spojené i se Zlínem (pozn. redakce: chomutovský odchovanec působící ve Zlíně na přelomu 70. a 80. let, otec Petra Lešky mladšího). Po roce mě Zlín coby domovský klub doporučil na vojnu do jihlavské Dukly.

Na „hokejovou vojnu“ v jihlavské Dukle se tradičně vzpomíná jako na těžké období…

Dukla mě umístila do Tábora, kde sídlilo její „Béčko“ hrající první národní ligu. Byla to brutální dřina. Člověk musel být vybaven nejen hokejově, ale i tak nějak tělesně. Kdo na to neměl, nedostával opušťáky domů a trénoval navíc, anebo byl rovnou vyhozen. Dnes už nepředstavitelné konkurenční prostředí…Když jsem se vrátil do Zlína, trénoval mě Eda Novák (pozn. redakce: známý odchovanec Kladna, dvojnásobný mistr světa, aktivní v 60. a 80. letech, poté až do smrti roku 2010 trenér, v sezóně 1989/90 koučoval Zlín). Byl také velmi tvrdý, ale já měl z vojny natrénováno a tělo má paměť. Takže můžu říct, že ty dva roky mi daly tolik, že jsem z toho čerpal celou kariéru (smích).

Po odchodu ze Zlína a krátkém prostějovském angažmá jste v sezóně 1995/1996 přišel do prvoligového Přerova k Miloši Říhovi staršímu a byl jste tak součástí místní velké historie. Přerov se v tom ročníku dostal až do baráže o extraligu. Jak se na to vzpomíná?

V tom finále jsme se potkali s Pardubicemi, brněnskou Kometou a Opavou. Sice jsme se do extraligy nedostali, ale ten zážitek byl a zůstává silný. Býval zimák plný fanoušků a navíc se podařila neuvěřitelná série – Přerov až do té baráže vyhrál všechna domácí utkání. Právě díky těmto úspěchům se mi otevřela cesta do extraligy do Litvínova.

Ano, poté přišlo na řadu Vaše „extraligové turné“. Začalo to sezónou 1996/1997 v Litvínově, potom napřesrok velký návrat do rodného Zlína. To by se okem fanouška mohlo jevit jako vrcholové období kariéry. Bylo to tak i pro Vás nebo za svá nejlepší léta v bráně považujete jiná?

Bylo to skvělé období. V Litvínově jsem si parádně zachytal nejen extraligu, ale i evropskou ligu, bylo to něco úžasného. Vedli mě skvělí trenéři v čele s panem Ivanem Hlinkou, hrála tam spousta dobrých hokejistů. Když mi po dvou letech skončila smlouva, ve Zlíně zrovna trénoval pan Antonín Stavjaňa (pozn. redakce: zlínský odchovanec, obránce, největší úspěchy zaznamenal ve Vsetíně v 90. letech, poté trénoval řadu extraligových týmů vč. Zlína), tak si mě stáhl zpět. To víte, že jsem byl moc rád. Jeden rok jsem tu byl s Jardou Kamešem (pozn. redakce: kladenský odchovanec působící na konci 90. let ve Zlíně) . To jsem si zachytal i finále. Další rok tu se mnou byl Láďa Hudáček (pozn. redakce: českobudějovický odchovanec s bohatou zkušeností, dvojnásobný mistr světa z let 2000 a 2001) . Společně se nám podařilo odchytat jednu z nejlepších sezón, strašně moc zápasů s čistým kontem. Pan Stavjaňa nás chytře střídal, každý z nás měl na starost nějaký tým a naučil se na něj. Na konci sezóny byl Láďa nejlepší brankář extraligy a já třetí, díky tomu se pak taky dostal do reprezentace. To bylo opravdu asi to nejlepší moje období…

Ve své hráčské kariéře máte i dvě kratší zahraniční angažmá. V ročníku 2001/2002 jste chytal za Duisburg Füchse. Napřesrok jste se tam vrátil a měl jste pokračovat v klubu Herner EV, to už však přišel konec kariéry. Co se stalo?

Tu sezónu jsem začal v Rosicích, kde měli poměrně ambiciózní plány. Ovšem nakonec to nevyšlo a já za dvě měsíce odjížděl do Německa, kde jsem dostal nabídku v Duisburgu. A tam mě při jednom ze zápasů kanadský protihráč krosčekoval za krk…měl jsem vyhřezlé ploténky na páteři, marodil jsem osm měsíců. Když jsem se vrátil na led, už jsem se nikdy nedostal do té původní formy. Dochytal jsem kariéru v prvoligové Hvězdě Brno, to byla sezóna 2002/2003, a už bylo jasné, že budu muset skončit aktivní hokej…

K trénování jste se dostal jak? Hodně koučů to má tak, že trénováním přímo navážou na právě ukončenou kariéru. Bylo to tak i u Vás, nebo jste si dal od hokeje pauzu?

Krátce po tom hraní v Brně jsem od party kamarádů dostal dárek – píšťalku a stopky. A prý, že se mám stát trenérem. Váhal jsem, ale nakonec jsem do toho šel a dnes už pevně vím, že to bylo správné rozhodnutí. Moji úplně první trenérskou smlouvu jsem podepsal na Vsetíně, ale zároveň jsem působil ve Zlíně, protože trenér brankářů, to byla tehdy ještě rarita a moc nás nebylo. Dělal jsem taky výjezdy do Uherského Hradiště nebo Uherského Brodu. Začínal jsem u těch nejmenších, jak já říkám, malých nadějí.

A jak jste se jako trenér dostal do Zlína?

Po nějakém čase mi zavolal Zdeněk Venera (pozn. redakce: bývalý obránce a trenér, ve Zlíně působil mj. jako generální manažer v letech 2003-2005), jestli bych nechtěl trénovat brankáře v A-týmu. Na tom postu jsem byl skoro 15 let. Když se sestupovalo do první ligy, nový generální manažer pan Jan Pravda mi dal vybrat mládežnickou kategorii, ke které přestoupím. Já se rozhodl pro ty mladší ročníky, u kterých jsem tehdy s tou trenéřinou začal. U těch mě to baví nejvíc, jsou to ještě čisté duše, tam je to ještě bez bojů. Není to ještě o výkonnosti, ale spíš o radosti a postupném zdokonalování. Na starší bych neuměl být dost přísný, moc neumím říkat ne (smích). Ty už má na starosti Peťa Tuček (pozn. redakce: hlavní mládežnický trenér brankářů; rozhovor zde) a má to s nimi složitější. Já ty diamanty jen připravím a on je pak vybrušuje…

Hokejově jste vychoval jedny z nejvýraznějších zlínských gólmanů posledních dvou dekád, Jakuba Sedláčka, Libora Kašíka a Daniela Hufa. Byl u nich určitý talent k vidění už v počátcích, nebo za jejich brankářským uměním stojí spíš tvrdá dřina?

Všichni tři se dají shrnout do jediné věty – byli to a jsou velmi pracovití kluci, kteří chtěli být brankáři a dělali pro to všechno. Byla tam spousta jiných šikovných, ale jak já říkám, ta brána je jen jedna a je tak těžké se prosadit. Měli tedy jistě i nějaké sportovní štěstí. Když ve Zlíně končil brankář Igor Murín, naskočil Sedláček, byl výborný a odešel do Rigy. Takže mohl začít chytat Kašík, opět byl famózní a posunul se dál, tím se uvolnila brána pro Hufa. Je to takový koloběh…a je to tedy i o štěstí, nesmí se ale zanedbat práce…

Na příkladech Kašíka a Hufa jde vidět, že se z hokejistů mohou stát díky fanouškům určité osobnosti, je pak na nich větší tlak a to se musí projevit i na fungování v samotném sportu. Je pak trenér i trošku psycholog? O Vás se říká, že „na to jdete i přes hlavu“…

Jde to vidět už u těch maličkých, když dostanou gól, tak si to opláčou. Ten gólmanský post je v tomto těžký. Když to řeknu nadneseně, tak udělá chybu útočník a nic se neděje, obránce, taky se nic neděje, protože je tam pořád brankář, který to zachrání. Ale když to pokazí on, tak už je to vidět. A právě v tom je ta hlava důležitá. S úspěchem se umí vyrovnat každý, ale brankář je ten, na kterém jde všechno vidět a musí se umět vypořádat i se svými vlastními neúspěchy. Jde dál a dál přes dobré i špatné zápasy a postupně se ukáže ta jeho síla, kterou musí mít právě i v psychice.

Když sečteme roky Vaší hráčské i trenérské kariéry, jste u hokeje řadu let a můžete porovnávat. Jak moc se změnil styl gólmanské hry a tréninkové metody? Dá se to ještě vůbec srovnat s tím, do čeho jste přicházel kdysi Vy?

Když se šlo po juniorce na vojnu, byli jsme všichni na jedné startovací čáře. A bylo na každém, jak těch dvou roků dřiny využije. Byla to obrovská konkurence, tvořila se zde pozice pro další působení. Potom se šlo do dospělého hokeje a v nejvyšší lize bylo jen dvanáct klubů, z toho čtyři slovenské, takže u nás jen osm. Kdo si nevybudoval dobrý přechod z juniorky do dospělého hokeje přes tu vojnu, jen složitě to doháněl později. Tohle období v těch hráčských kariérách dnes svým způsobem chybí… Naopak dnešním jednoznačným pozitivem je výstroj. Když jsem začínal chytat, mřížku na helmě jsem měl svařenou z garáže a chytal jsem v seříznutém vatovém kabátu. A dnes má už dětská výstroj kvalitu jako ta dospělácká a zase to ten hokej posouvá někam dál. Obecně je také lepší vybavenost ve městech. Zlín má plno hřišť a prostorů ke sportu, jen škoda, že tam bývá prázdno, prostě jiná doba (odmlčí se). I na ten hokej někteří chodí jak do klavíru s prominutím, chybí jim snaha a chuť. Děti mají často velmi špatnou kondici, musí se s nimi už odmalička jinak pracovat…

Trénujete také Martina Mlčáka. Mladého zlínského gólmana, který teď bojuje s vážnou nemocí. Na podporu jeho léčby půjde část výdělku z benefičního utkání, které odehrají Zlín Stars s Real Top Praha příští sobotu…

Trénuju ho už přes dva roky, ale znám ho delší čas. Přes letní sezónu, když je rozpuštěný led, tak vzniklou suchou plochu využívá inline klub Devils Zlín. Ten existuje už skoro dvacet let a spoluzakládal ho i Karel Rachůnek, já tam působím jako trenér. Hodně kluků od hokeje si ten inline hokej berou mimo sezónu jako náhradu a blbnou s námi. Máme nejširší členskou základnu v republice, bývá to fajn. A už dříve se k nám právě přidal i Martin Mlčák. Dokonce má i nějaké medaile z mistrovství republiky. Je to moc hodný kluk, oblíbil jsem si ho. Na dálku ho zdravím a držím mu palce, ať to všechno dobře dopadne…