Když vidím, že to moji žáci někam dotáhnou, je to ta nejlepší odměna, říká trenér čtvrťáků Petr Mokrejš

Dříve obávaný centr a jeden z členů generace prvního zlínského mistrovského titulu, dnes zkušený trenér čtvrtých tříd a asistent pro ročníky 2016 a 2017 ve službách zlínského hokeje. Jak vzpomíná na svá angažmá napříč Moravou, extraligovou éru Beranů a proč se jako kouč zhlédl ve zlínské mládeži? O tom všem nám v rozhovoru pověděl šestačtyřicetiletý trenér žáků Petr Mokrejš.

Jaké byly vaše hokejové začátky?

Začal jsem někdy v pěti nebo šesti letech ve Zlíně. Nabídka sportů pro děti nebyla příliš široká a hokej se tehdy ve městě celkem nabízel, tak jsem do toho šel. Prošel jsem celou mládeží až po juniorku a nakonec A-mužstvo.

Vaše hráčská kariéra je poměrně specifická, ale pro místní fanoušky jistě o to líbivější. Pět sezón v Jihlavě, jedna na Vsetíně a pak devět let věnovaných extraligovému Zlínu. Jaké to bylo, strávit tolik let hokeje na tak malém prostoru?

Já bych hlavně řekl, že i na tak malém prostoru jsem se setkal se zcela odlišnými hokeji. Ve Zlíně byl takový ten typický hokej ligové úrovně, ale Dukla Jihlava je původně vojenský klub a podle toho to tam vypadalo. Maximální disciplína, přísnost, důraz na výkon, trénovalo se několik hodin denně. Zpočátku pro mě bylo těžké se do takového režimu dostat, ale když se mi to podařilo, začalo mě to neuvěřitelně posouvat dopředu.

S jihlavskou Duklou jste zažil její dynamické roky na přelomu tisíciletí. Sestup z extraligy, potom hned vítězství v první lize a neúspěšná baráž. Muselo to být hokejovými zážitky nabité období. Jaké bylo toto jihlavské angažmá?

V roce 1997 jsem musel nastoupit na vojnu a bylo mi umožněno odsloužit ji v Jihlavě u Dukly a zůstat tak u hokeje. Mohl jsem díky tomu hráčsky růst mezi největšími jihlavskými legendami té doby – trénovali mě bratři Jaroslav a Jiří Holíkovi (pozn. redakce: vícenásobní mistři republiky, účastníci řady MS i ZOH, Jaroslav Holík byl mj. trenér juniorského národního týmu při výhrách v letech 2000 a 2001) anebo Josef Augusta (pozn. redakce: vícenásobný mistr republiky a někdejší extraligový trenér). Hrál jsem s těmi, kteří byli součástí té slavné éry Dukly, učil jsem se od nich, sledoval jsem ten jejich hokej a nechával se přísně vychovávat, jak tam bylo zvykem (pozn. redakce: Dukla Jihlava od poloviny šedesátých let do počátku devadesátých získala 12 titulů mistra republiky a šestkrát byla vicemistrem). Dodnes mám na ten klub silnou emoční vazbu a tvrdím, že právě Dukla je místo, kde se opravdu nastartovala moje kariéra. Když pak přišla před sezónou 2003 nabídka na návrat do Zlína, cítil jsem, že jsem plně připravený na extraligu.

Lze předpokládat, že nejradši vzpomínáte na sezónu 2003/2004, je to tak? Byl jste u toho, když se stal Zlín poprvé mistrem republiky. Martin Hamrlík kdysi vzpomínal, že zpočátku to na titul vůbec nevypadalo, tým se také musel seznámit s novým koučem, Ernestem Bokrošem. Jak na tu výjimečnou sezónu vzpomínáte vy?

To byla naprosto úžasná sezóna. Rok předtím byl katastrofální, skončili jsme na předposledním místě, ale vše se změnilo s příchodem Ernesta Bokroše. Taky nastoupili noví hráči, gólmani Igor Murín a Martin Altrichter nebo útočníci Erik Weissmann a Peter Barinka. Start nebyl ideální, ale postupně jsme začali věřit systému, který pro nás Bokroš připravil. Získali jsme jistotu a přešli jsme na hokej, který nám naordinoval. Nakonec vzniklo skvěle vyvážené mužstvo a přišlo vítězství. Byl to historicky první zlínský titul a o to silnější byla ta obrovská euforie všude kolem. To je nejsilnější zážitek celé mé kariéry.

Rád vzpomínám ale i na tu následující sezónu, kdy se díky výluce v NHL dostalo do extraligy strašně moc kvalitních hráčů a ten hokej byl špičkový (pozn. redakce: NHL pro sezónu 2004/05 kvůli vnitřním sporům neotevřela přípravné kempy pro zahraniční hráče, přes šedesát českých hokejistů tak zůstalo aspoň část sezóny doma). Sice jsme padli ve finále s Pardubicemi a brali jsme stříbro, v parametrech té sezóny to byl ale pro Zlín neskutečný výkon.

V závěru hráčské kariéry jste na rok zavítal na vsetínský Lapač. Bylo to v době, kdy se Valaši snažili probít z druhé ligy a vy jste byl vybrán jako kvalitní posila, která s tím má pomoci. Vsetín sice nakonec v lize zůstal, ale vy jste bojoval naplno. Kupříkladu v lednu 2010 jste v utkání proti Uničovu nastřílet pět gólů. Jaké jsou vzpomínky na tu sezónu u hlavního zlínského rivala?

Tehdy byla spolupráce Zlína a Vsetína užší a já už neměl doma tolik příležitostí, tak mi nabídli Lapač. Začátek byl složitější, protože stále panovala ta historická rivalita. Kluci v kabině byli samozřejmě v pohodě, ale museli mě přijmout fanoušci. Moje výkony je ale myslím nakonec přesvědčily a já si tu sezónu moc užil a vzpomínám na Vsetínské jedině v dobrém. Co si tak vzpomínám, ta sezóna byla nakonec celkově brána jako ta z úspěšnějších, i když Vsetín v druhé lize ještě chvíli zůstal.

Nakonec jste ukončoval hráčskou kariéru tam, kde jste se rovnou dal na dráhu trenérskou – v krajském přeboru v Brumově-Bylnici. To není úplně běžné hokejové město. Jak jste se tam dostal a byl zde hokej v něčem jiný?

V roce 2010 jsem krátce působil na Slovensku v Martine, ale moc se mi tam nedařilo a po dvou měsících jsem předčasně skončil. Pak to pro mě bylo složité, protože už se mi nechtělo nikam cestovat, nedávalo mi smysl hledat jiný klub…A v tom do toho vstoupila šťastná náhoda, když mě oslovil Jaroslav Vaněk starší (pozn. redakce: bývalý podnikatel působící na Zlínsku). Postavil v Brumově-Bylnici zimní stadion, udělal nábor dětí a dokázal složit seniorský tým pro krajskou ligu. Dohodli jsme se spolu na dlouhodobější spolupráci – byl jsem aktivním hráčem A-týmu a k tomu jsem trénoval tamní mládež. Postupně jsem jí celou prošel od nejmenších dětí až po starší žáky a právě tam jsem se tak naučil základy pro další trénování. Mimochodem, šéftrenérem v Brumově-Bylnici byl v těchto začátcích Jozef Zavadil ze Slovenska (pozn. redakce: úspěšný hokejový trenér aktivní v různých klubech slovenských a českých nižších soutěží už od konce 70. let!). I on mi předal spoustu informací a rad, z kterých dodnes mohu čerpat. Byl to malý rodinný klub v pohodovém prostředí a já na to mám krásné vzpomínky.

Proč jste se rozhodl pro trenérství v mládeži? Nelákalo Vás stát se novým šéfem seniorské střídačky?

Na jaře 2012 jsem se vrátil do Zlína, kam mě pozvali k trénování mládeže. Začínal jsem u ročníků 2002 a 2003 a postupně jsem se dostal až k osmým třídám. Vybudoval jsem si k tomu celému vztah a dodnes mě to táhne k mládeži, kde už umím pracovat, a kde mě to baví. Zatím mě neláká trénovat juniorku nebo seniorský tým, nemám ty patřičné vysoké ambice.

Koučování tak malých dětí, tedy druhé až čtvrté třídy, je v určitých ohledech dost možná složitější, než trénovat dospělé. Jaký vztah si s žáky budujete? Jste pro ně jakýsi „třetí rodič,“ starší kamarád nebo přísný učitel?

Od každého z toho, je to proměnlivé. Pro mládež, obzvláště u těch mladších žáků, je důležité, že trenér není jenom vedoucí týmu, ale taky osoba, za kterou můžou přijít s nějakým vlastním problémem, který chtějí řešit. Trénovat mládež je komplexnější záležitost – neřeší se jen samotný hokej, je to dlouhodobý učební proces. Je potřeba mít s žákem co nejlepší vztah, občas i suplovat rodiče a učitele, vybudovat si důvěru.

Trénovat žáky je jistě náročné i po psychické stránce. Jak vypadá váš odpočinek mimo stadion? Svého času jste měl jako koníčka motorky. Platí to stále?

To už je historie, protože teď na to není čas (smích). V týdnu jsou tréninky, ve víkendy zápasy, obecně na ten odpočinek není moc prostoru. Ale rád vzpomínám na společné motorkářské vyjížďky s Mirkem Okálem.

Máte jako mládežnický kouč nějaký hokejový sen, který si chcete do konce kariéry ještě splnit?

Já mám cíle a z nich radost neustále, a to když kluci, které jsem v mládeži trénoval, se dostanou do seniorského hokeje a jsou úspěšní. Když se podívám do současného A-týmu, nesmírně mě těší, když tam vidím Lukáše Heše, Tadeáše Talafu nebo Jiřího Suhradu, kteří mi kdysi všichni prošli pod rukama. Když vidím, že to moji bývalí žáci někým dotáhnou, je to mě je ta nejlepší možná odměna. Mám radost i za ně a moc jim všem fandím.