Když Zlín pohltila hokejová euforie. Od prvního extraligového titulu uplynulo dvacet let.

Stadion je narvaný k prasknutí, tisíce nadšených fanoušků v euforickém opojení skáčou radostí, slzy štěstí stékají po tvářích i těch nejtvrdších borců na ledě. Kdo tam byl, nikdy nezapomene. Scény, které se navždy zapsaly do dějin hokejového Zlína tím nejzlatějším písmem. Od premiérového extraligového titulu dnes uplynulo přesně 20 let.

Byla to velká senzace. V předchozí sezóně přitom Zlín v tabulce skončil předposlední, tehdejší generální manažer Zdeněk Venera tak musel na zhoršující se výsledky týmu zareagovat. Rozhodl se dát týmu svěží vítr, do pozice hlavního trenéra angažoval Ernesta Bokroše, který o rok dříve v roli asistenta oslavil premiérový titul mistrů světa se slovenskou reprezentací. Výraznou obměnou prošel také hráčský kádr. Novou brankářskou dvojici vytvořili Igor Murín s Martinem Altrichterem, vrátil se obránce Radim Tesařík, útočné řady posílili mimo jiné další Slováci Peter Barinka a před play-off také Miroslav Hlinka. Přesto žlutomodří v předsezónních predikcích rozhodně nebyli stavěni do rolí aspirantů na větší úspěch.

Že se s nimi musí počítat, ale Zlínští ukazovali od samotného začátku soutěže. Soupeři si lámali zuby na precizním systému, který si zakládal především na bezchybné defenzivě. „Věděli jsme, že tým není uzpůsobený k tomu, aby hrál moderní a agresivní hokej založený na napadání soupeře. Proto jsem se zaměřil spíše na defenzivu, přičemž jsem ale věděl, že máme i několik šikovných hráčů, kteří dokáží být kreativní v útoku. Proto jsme náš styl postavili na obranném hokeji a silných přesilových hrách,“ vzpomínal v nedávném rozhovoru tehdejší lodivod Ernest Bokroš.

Hnacím motorem žlutomodrého mužstva byla po celou sezónu také elektrizující podpora fanoušků. Před domácími tribunami tak v základní části prohráli jen dvakrát. „Ve Zlíně kolem hokeje vznikla euforie, atmosféra bývala vždycky fantastická. A před nadšenými diváky se vždycky hraje lépe, my jsme navíc už tak hráli ve formě a domácí prostředí nám k tomu dalo ještě další vítr do zad,“ pochvaloval si Bokroš.

Po dvaapadesáti kolech základní části tak výběr z Baťova města v tabulce figuroval na překvapivém druhém místě a do čtvrtfinále tak šel v roli favoritů na třinecké Oceláře. Série však neměla zdaleka tak jednoznačný průběh, jak mnozí čekali a Zlínští si tak svou příslušnost mezi nejlepší čtyřkou museli vybojovat až v domácím sedmém zápase, v němž po brankách Hamrlíka s Balaštíkem zvítězili 2:0.

Semifinálovou sérii s Plzní Zlín zvládl rychleji a už po pěti zápasech tak mohl s napětím sledovat, jakého soupeře do finále mu přiřkne vypjatá série mezi Spartou a Slavií.

V sedmém utkání v holešovické hale zvítězili sešívaní a Zlíňany tak v souboji o titul čekal silný výběr trenéra Vladimíra Růžičky. Do finálové série na Zimním stadionu Luďka Čajky vstoupili lépe hosté, kteří po dramatickém průběhu rozhodli první duel ve svůj prospěch v prodloužení. O den později tak domácí hráli pod silným tlakem. A ani toto napínavé utkání nakonec 60 minut nerozhodlo. V kritickém momentu nakonec zazářil Peter Barinka, který vítězným gólem v 64. minutě rozjásal zlínské tribuny.

Série se tak za vyrovnaného stavu stěhovala do Prahy. Nikoli však do dosavadního útočiště Slávistů v Edenu, ale do nově otevřené multifunkční haly v Libni, dnešní O2 Areny. „To, že se v nejvypjatější fázi sezóny museli adaptovat na nové podmínky jim podle mě ublížilo a nám naopak trochu pomohlo. Byly to tehdy vůbec první zápasy v té hale, první gól v její historii dal Rostislav Vlach, což je taky taková historická zajímavost. Nakonec jsme tam zvládli oba zápasy, ten druhý, který jsme vyhráli 1:0 byl pro mě osobně asi nejtěžším zápasem v trenérské kariéře,“ vzpomínal Bokroš.

Před pátým duelem tak Zlíňané věděli, že v případě výhry mohou před domácím publikem oslavit premiérový titul v dějinách klubu.

8. dubna 2004.

Natěšení fanoušci si dlouho mohli jen kousat nehty, po dvou třetinách Pražené vedli 1:0. Jenže ve třetí dvacetiminutovce se strhla žlutomodrá gólová lavina. O vyrovnání se už po 18 sekundách postaral Jaroslav Balaštík, během následujících sedmi minut pak dvoubrankový náskok zařídili Petr Leška s Martinem Jenáčkem. Definitivní explozi zlínské euforie pak odšpuntoval Balaštíkův gól do prázdné branky devět sekund před koncem. „Takové chvíle se nedají zapomenout. Když pak přijdete do kabiny a vidíte tam hráče, realizační tým, všechny ty silné chlapy, jak sedí a pláčou radostí, to je něco neskutečného. Zažil jsem spoustu úspěchů, ale tento pro mě byl rozhodně ten nejemotivnější,“ rozplýval se dnes čtyřiašedesátiletý kouč.

Druhý dubnový týden roku 2004 tak ve Zlíně patřil velkolepým oslavám historického úspěchu místního hokejového klubu. Slavilo se na stadionu, na náměstí, v klubech i jen tak na ulicích. „Pamatuju si, jak kluci ve městě na křižovatce zastavovali dopravu a všichni kromě řidičů kamionů si museli povinně dát štamprli na titul. A kdo nechtěl, tak toho prostě nepustili. A to u toho stáli i strážníci městské policie, kteří se nad tím jen v tichosti pousmívali a nechávali je si užívat. Celé město tím zkrátka žilo, něco takového se ani nedá popsat, to musí člověk zažít,“ usmíval se při vzpomínkách na největší hokejovou party v historii Zlína Bokroš. „Z tohoto titulu jsem měl takové zásoby slivovice, že jsem z nich pak žil několik let. Dostával jsem ji na každém rohu, takže jsem jí měl doma plný sklep.“

Parta okolo trenéra Bokroše a lídrů kabiny Okála, Lešky, Balštíka, či Hamrlíka se tak nesmazatelně zapsala do dějin hokejového Zlína. Finále si společně zahráli také o rok později, to už se ale během výluky NHL museli sklonit před sílou hvězdami nabitého kádru Pardubic.