Mamut: příběh lotyšského bojovníka

Urostlý lotyšský obránce Roberts Mamčics do Zlína přišel loni na podzim, coby posila, která měla za úkol vyztužit defenzivu Beranů a pomoci týmu odlepit se ze dna extraligové tabulky. Lotyš našel v první obranné formaci spolu s Danielem Gazdou skvělou chemii a výbornými výkony si vybojoval nominaci na Olympijské hry. Tento text vznikl na začátku ledna tohoto roku, coby zamýšlený příběh do magazínu Beran. K jeho vydání však nikdy nedošlo, jelikož Mamčics po návratu z Pekingu přestoupil do Švédska. Přestože se Beranům nakonec sezónu zachránit nepodařilo, rozhodli jsme se Robertsův příběh nyní vydat v původním, optimistickém, duchu.

Sedmdesátitisícové město na kraji země s pozůstatky industriální minulosti ale zároveň plné zeleně a volnočasových příležitostí. Žije mimo jiné i sportem v hlavní roli s hokejem a fotbalem, jednou za rok pak okolí rozezní burácení motorů závodu mistrovství Evropy v rally. Zní vám to povědomě, že? Nenechte se však zmást, mluvím o přímořském městě Liepāja ležícím na západním pobřeží Lotyšska, kde se před šestadvaceti lety začal psát můj životní příběh.

Příběh obyčejného kluka z obyčejné rodiny, který musel tvrdě pracovat, aby si splnil svůj hokejový sen. Nepocházím z nijak zámožných poměrů. Máma pracuje v prádelně, táta byl osobní řidič majitele místních železáren. Když mi ale bylo kolem sedmnácti, železárny zkrachovaly a táta o práci přišel. V Lotyšsku je velká nezaměstnanost, najít si práci je těžké, a tak táta několik let strávil doma, než se stal řidičem autobusu, kterým je dodnes.

Táta odjakživa miloval sport. V Liepāji se zná skoro s každým, kdo se ve světě sportu pohybuje, takže přestože to nebyla a není levná záležitost, vždy mě ke sportu vedl a dokázal mi zajistit podmínky, které jsem potřeboval k tomu, abych mohl trénovat a hrát. Hodně nám v tomhle pomohl tátův šéf, majitel železáren Metalurgs, který byl zároveň majitelem místního hokejového klubu.

Začal jsem hrát, když mi byly 3 nebo 4 roky. K hokeji mě táta přivedl spolu se svým kamarádem, bývalým brankářem Mihailsem Vasiļonoksem, který je v Lotyšsku považovaný za hokejovou legendu. To on mě naučil bruslit, byl to takový můj první trenér. Ze začátku jsem ale k hokeji vztah neměl, nechtěl jsem chodit na tréninky a bránil jsem se tomu.

Trénovali jsme totiž každý den brzo ráno před školou, v 7 hodin už jsme byli na ledě, takže to bylo hodně náročné jak pro mě, tak pro mé rodiče. Postupně jsem si ale k hokeji cestu našel. Naši mi pak vyprávěli, jak mi táta jednoho dne řekl, že se mu taky nechce a že můžu tentokrát zůstat v posteli a trénink vynechat a já jsem začal brečet, že trénovat chci a donutil jsem ho, aby mě tam odvezl. V tu chvíli bylo jasné, že jsem našel svůj živel a moje hokejová cesta naplno začala.

V mládí jsem nejvíc obdivoval legendární lotyšské obránce, jako byli Sergejs Žoltoks, nebo Kārlis Skrastiņš, kteří svého času hráli NHL. Můj první idol ale byl Jaromír Jágr, dokonce jsem si jako své první číslo vybral jeho 68. Je to vlastně docela vtipné, že jsem ho jako malý špunt obdivoval v televizi a dnes proti němu v jeho padesáti hraju českou ligu. S kamarády jsme se nad tím hodně zasmáli, přímo na ledě z něj ale neblázním, beru ho jen jako dalšího soupeře, kterého chci porazit.

Náš klub Metalurgs Liepāja byl jedním z nejlepších a nejbohatších v zemi, a tak jsme objížděli menší turnaje po celém Lotyšsku. Vždycky jsem byl v našem týmu největší, což byla výhoda, protože když jsem se rozjel proti brankáři, tak se mě bál a já skoro vždycky dal gól (smích).

Babička mi před jedním takovým turnajem slíbila, že za každý gól, který vstřelím mi koupí čokoládu. To mě namotivovalo, dal jsem jich tam tehdy snad pětatřicet, a tak mě pak u babičky čekala plná taška čokolády. Možná proto jsem tolik vyrostl (smích).

Pamatuju si, že když mi bylo kolem osmi, dokonce rozhodčí nevěřili, že skutečně patřím do své věkové kategorie. Byl jsem oproti ostatním o tolik větší, že si mysleli, že musím být starší. Po jednom zápase mě vzali do své kabiny a začali kontrolovat mou registračku a všechny dokumenty. Byl jsem vyděšený, nevěděl jsem, co se děje a začal plakat. Přišel táta, obrovský dvoumetrový chlap, zeptal se, co se děje a poslal mě zpátky za týmem. Pak jsem jen viděl, jak na chodbě táta drží rozhodčího ve vzduchu a řve na něj, že jestli se to bude opakovat, tak to s ním vyřeší po zlém (smích).

Vždycky jsem hrál pro radost, rád jsem trávil čas se spoluhráči, byla to taková zajetá rutina, která mi vyhovovala. V patnácti mě povýšili do seniorského béčka a já jsem dostal svou první hokejovou výplatu. Až v tu chvíli jsem si skutečně uvědomil, že bych se hokejem mohl živit.

Když železárny v Liepāji zkrachovaly, zanikl s nimi i náš klub. Nechtělo se mi domov opustit, pro sedmnáctiletého kluka to není jednoduché, ale bylo jasné, že jestli se chci dál věnovat hokeji a rozvíjet se v něm, musím se přestěhovat jinam. Dostal jsem nabídku z ruského juniorského týmu z města Almeťjevsk.

A tak jsem se najednou ocitl úplně sám, dva tisíce kilometrů od své rodiny, v malém pokojíku na ubytovně kousek od zimáku, kterou klub provozoval. Chvíli to trvalo, než jsem si zvykl, že si poprvé v životě musím všechno zařídit sám, že tam se mnou nebyli rodiče, kteří by mi s čímkoliv pomohli.

V Rusku jsem nakonec strávil dva moc hezké roky, před další sezónou jsem se totiž přesunul do týmu ze Zelenogradu, kde se mi dařilo a po hokejové stránce jsem se tam hodně posunul. Jenže pak ruské úřady zakázaly cizincům hrát juniorské soutěže, a tak jsem musel odejít.

Znovu jsem tak stál před těžkým rozhodováním o nejisté budoucnosti. Byl jsem na zkoušce v klubu v Německu, kde jsem ale neuspěl. Nakonec mi pomohl kamarád, který už předtím podepsal v norském druholigovém klubu Hasle-Løren a domluvil mi tam angažmá.

Jenže mělo to svá úskalí. Tamní druhá liga totiž není plně profesionální, a tak jsem si hokejem nevydělal dostatek peněz, abych s nimi vyžil. Museli jsme si tak přivydělávat na stavbách a do toho jsem ještě začal dálkově studovat digitální management na vysoké škole, takže jsem se rozhodně nenudil. Ve všední dny jsem vstával v šest ráno a jel na stavbu, odtamtud jsem o půl třetí jel metrem přímo na trénink, domů jsem se vrátil v sedm, uvařil si večeři a jídlo na druhý den do práce a pak se do jedenácti učil do školy. Takhle jsem to v Norsku vydržel dva roky.

Během nich jsem obrovsky dospěl. Pochopil jsem hodnotu peněz, co všechno člověk musí udělat pro to, aby se mohl věnovat tomu, co ho baví a také jsem si uvědomil, jak moc miluju hokej a jak moc na sobě musím makat, abych se jím mohl živit. Z mladého trochu nerozvážného kluka se tam stal dospělý chlap, který se o sebe umí postarat a je si vědom svých životních hodnot.

Po dvou letech jsem se vrátil domů. Už jsem měl dost života daleko od domova, chyběla mi rodina a má přítelkyně, a tak jsem se vrátil do Liepāje s tím, že budu hrát zadarmo v lotyšské lize a třeba si mě někdo všimne a dá mi šanci výš.

Všiml si mě Bob Hartley, ostřílený kanadský trenér, který se zrovna stal trenérem lotyšské reprezentace. Před jedním z ligových zápasů k nám do kabiny přišel manažer a řekl nám, že Hartley se na nás přišel podívat a očekává, že mu ze sebe ukážeme to nejlepší.

Bylo to vzrušující. Moc dobře jsem si uvědomoval, že tohle může být moment, který určí další směřování mojí kariéry a celého mého života. Zároveň jsem si ale nechtěl připouštět žádný tlak, do zápasu jsem šel jako do každého jiného a myslím, že se mi docela povedl.

Asi za dva týdny zazvonil telefon.

„Roberts Mamčics? Trenér Hartley tě zve, abys přijel na kemp národního mužstva.“

Bylo to neuvěřitelné. Ještě rok zpátky jsem dřel na stavbě a teď mě vítěz Stanley Cupu zve, abych se s nejlepšími hokejisty Lotyšska připravoval na mistrovství světa.

Když jsem poprvé přišel do kabiny nároďáku, rozklepaly se mi kolena. Byly tu všechny lotyšské hvězdy, hráči z KHL a dalších top evropských lig, dokonce pár kluků ze zámoří. Jedním z nich byl i Rūdolfs Balcers, kluk z Liepāje, se kterým jsme jako malí váleli za Metalurgs a on to pak přes Norsko vzal do NHL, kde hraje za San José. A pak jsem tam byl já. Kdo to je? Kde se tu vzal? Ze začátku jsem byl opravdu nervózní, na prvním tréninku jsem snad nebyl schopný na metr někomu přihrát (smích).

Na kempu jsem nakonec vydržel měsíc, vyřadili mě těsně před finální nominací na šampionát. Trochu mě to mrzelo, to nebudu lhát, když člověk vydrží tak dlouho, začne si přirozeně malinké naděje dělat, ale věděl jsem, že díky tomuhle naprosto reálně může přijít další šance, a to byl opravdu skvělý pocit.

Netrvalo to dlouho a přišel další telefonát.

„Tady sportovní manažer Dinama Riga, budeme rádi, když se k nám připojíš v předsezónní přípravě.“

V té době jsem měřil 197 centimetrů a 115 kilo. Prostě jsem byl tlustý (smích). Nechtěl jsem nic riskovat, věděl jsem, že jestli mám mít šanci hrát v druhé nejlepší lize světa, musím se sebou něco dělat. Nastoupil jsem na dietu, začal trénovat dvakrát tak tvrdě a když jsem poprvé přijel do Rigy, byl jsem o osm kilo lehčí. Trenér mě tam přivítal se slovy „Co se to s tebou stalo?“ (smích).

Příprava trvala dva měsíce, na jejím konci jsme odehráli turnaj v Rusku a pak měli pár dní volno, během kterých jsem se měl dozvědět, jestli zůstanu, nebo ne. Dával jsem si šance tak 40 procent, makal jsem, co to šlo, ale nechtěl jsem si dělat bůhvíjak velké naděje.

„Přijeď do Rigy, máme pro tebe připravenou smlouvu.“

Toho dne začala má skutečně profesionální hokejová kariéra.

S rodinou a s přítelkyní jsme to náležitě oslavili, když jsem pak ale viděl tu částku, za kterou mám v Dinamu hrát, dolehl na mě pocit obrovské zodpovědnosti. Tohle už není juniorka ani poloprofesionální liga. Tady ze sebe musím odevzdat úplně všechno a každý den makat na 150 procent.

První sezóna pro mě byla velkou školou. Poprvé jsem měl plně profesionální nejen smlouvu, ale také veškeré zázemí a celkově podmínky pro trénink. V KHL jsem naskočil asi jen do deseti zápasů, přesto jsem se v Rize cítil dobře. Postupně jsem si začal sám přidávat tréninky, víc chodil do posilovny a po sezóně jsem navážil o dalších pět kilo míň.

Hlavně jsem ale porozuměl stylu hokeje, který se v KHL hraje, adaptoval jsem se na jeho rychlost, techničnost i tvrdost. V další sezóně už jsem se v sestavě usadil a hrál pravidelně.

Často se na mě do Rigy jezdili dívat rodiče. Byl to pro ně splněný sen. Dlouhá léta toho tolik obětovali, abych mohl hrát a teď seděli ve velké aréně spolu s osmi tisíci dalšími lidmi a sledovali svého syna, jak hraje za nejlepší klub v zemi proti hvězdami nabitým týmům z Ruska. Cítil jsem, jak jsou pyšní.

Za Dinamo jsem odehrál dvě kompletní sezóny, čím dál větší byla i moje role v reprezentaci. Všechno šlo správným směrem. Jenže v hokejovém světě nemáte nikdy nic jisté.

Před současnou sezónou přišel do Rigy nový trenér, což je vždycky ošemetná situace, protože ho musíte znovu přesvědčit o svých schopnostech. V tom jsem si věřil, přece jenom už jsem si něco odehrál a vím, co dokážu. Jenže na začátku přípravy jsem si poranil koleno, musel jsem na operaci a víc jak měsíc jsem byl mimo.

Když jsem se vrátil, zjistil jsem, že sestava je uzavřená a já jsem najednou v týmu byl až jako desátý obránce. Navíc kluci přede mnou byli skvělí, dařilo se jim a začalo být čím dál víc jasné, že jestli chci hrát, musím se porozhlédnout jinde. Letošní sezóna je navíc Olympijská a jestli mám mít šanci se do nominace dostat, z tribuny v Rize to nebude.

Nakonec jsme spolu s agentem řešení našli. Sedmdesátitisícové město na kraji země s pozůstatky industriální minulosti ale zároveň plné zeleně a volnočasových příležitostí. Jen teda to moře a pláže ve Zlíně nemáme (smích).

Jasně, tým je v krizi a v lize je poslední, to však z Dinama dobře znám, v minulé sezóně jsme na tom byli podobně a tady aspoň dostanu prostor hrát. Neváhal jsem a nabídku Zlína okamžitě přijal.

Z Lotyšska jsem přijel autem, cesta mi zabrala asi čtrnáct hodin, jelikož jsem nevěděl, jak v cizích zemích zaplatit dálniční známku (smích). Takže jsem dorazil úplně vyšťavený, na pár hodin se prospal a hned šel na zimák se seznámit s týmem a lidmi okolo.

První dojmy byly fantastické. Ten den kluci hráli domácí zápas s Kometou a když jsem z kabiny poprvé slyšel ten bouřlivý rachot, vůbec jsem nevěděl, co se děje. Vyšel jsem ke střídačkám a viděl plnou halu oddaných fanoušků, kteří navzdory všemu ženou tým kupředu. Byl jsem nadšený, ani se mi pak nechtělo spát, jak jsem se těšil, až si před nimi taky zahraju.

Ze začátku byl život ve Zlíně občas těžký, byl jsem tu sám a když se nám třeba nepovedl zápas, často jsem seděl na bytě a neměl odreagování od myšlenek na to, co se v zápase stalo špatně. Trochu mě to sužovalo. Pak za mnou ale začala jezdit přítelkyně, společně cestujeme a objevujeme Česko. Moc se nám tu líbí.

Dokonce jsem se trochu začal učit jazyk. Zatím teda hlavně věci okolo hokeje, mimo něj umím říct jen „ahoj“ a „nerozumím česky“ (smích). Ale to postupně přijde. Navíc chvíli po mně přišli Patriks Zabusovs a Vladimír Mikhasenok, takže se můžeme učit spolu a mezi tím si povídat rusky.

Věřím, že společně s týmem ligu ve Zlíně zachráníme. Jsou tu skvělí lidé, kteří si to za svou tvrdou práci a podporu zaslouží.

Bojujeme i za ně, za sebe, za klub a za celé město. A budeme bojovat do posledního dechu.

Pozn. autora: Text vznikl v lednu 2022 za účelem publikování v magazínu Beran. Vydat jsme se jej rozhodli nyní, při příležitosti zápasu s Novými Zámky, do nějž Roberts Mamčics nastoupí v dresu soupeře. Záměrně jsme se rozhodli ponechat závěr příběhu v původním znění, přestože v současném kontextu sestupu Beranů z extraligy může působit nerelevantně. Jeho myšlenkou je však vykreslení vztahu, který hráč ke klubu měl a o který by dle našeho názoru fanoušci neměli být ochuzeni.