úterý 09. července 2019 | Redakce

Tomáš Kapusta předá své zkušenosti na hokejovém kempu v Brumově-Bylnici

Bývalý útočník Tomáš Kapusta (narozen 23. února 1967) začal s ledním hokejem jako sedmiletý a hokejovou kariéru ukončil na jaře 2004 mistrovským titulem opět v rodném Zlíně. Od roku 1989 žije ve Spojených státech, kde svůj život zasvětil vzdělávání mladých hokejových nadějí. Krátce před revolucí emigroval na podzim roku 1989 do Kanady. Na vysněnou NHL nedosáhl, i když ho draftoval tým Edmonton Oilers, život v zámoří mu učaroval natolik, že se rozhodl později zakotvit v USA. Získal tři tituly mistra republiky a vlastní bronz ze světového šampionátu v Německu 1993. Žije v Kalifornii, kde vlastní juniorský tým San Diego Sabres. Na Českou republiku nezavřel, vrací se do rodné vlasti každé léto a v Brumově-Bylnici pořádá v červenci letní hokejový kemp pro mladé hokejisty pod názvem Kapusta Hockey Academy.

- Tomáši, hokejově jste vyrůstal v tehdejším Gottwaldově, dnes se věnujete výchově hokejových nadějí ve Spojených státech. Jak vzpomínáte na vaše hokejové začátky?
Na svůj hokejový vývoj vzpomínám moc rád a často se k němu ve vzpomínkách vracím. Od sedmi let, kdy jsem s hokejem začínal, pro mě nic jiného neexistovalo. Dýchal jsem pro hokej a ten mi to vrací každý den. Hokej jsem nehrál jen na zimáku, ale hlavně venku před domem s kamarády. Mým největším trestem bylo být zavřený doma. Důležité bylo, že jsem v začátcích byl obklopen lidmi, kteří hokej měli rádi a tak jako já hokejem žili. Moc rád vzpomínám na Horsta Valáška a Stanislava Přikryla.“ 

- V čem se liší tehdejší přístup k hokeji od toho současného?
„Nikdy jsem si nemyslel, že hokej bude mým zaměstnáním. Žil jsem přítomností a touhou se zlepšovat.  Dříve nebylo tolik vědomostí a zdrojů dozvědět se nové poznatky. Důležité bylo, že jsme vyrůstali v hokejovém prostředí a myslím, že záleželo jen na nás, jak se s tím porveme. To se nikdy nezměnilo. Jestliže to hráči chtějí někam dotáhnout, musí tomu hodně obětovat.“ 

- Hned ve druhé sezoně u A týmu jste vybojovali medaili, která byla považována za velký úspěch. Jaké byly vaše začátky u seniorského týmu?
„Myslím, že jsem na to nebyl dostatečně připravený. Když jsem vstoupil do mužského hokeje, zažil jsem boje o sestup. V další sezoně přišel trenér Zdeněk Uher, který dal příležitost nám mladým a taky přišel brankář Jirka Králík, který mužstvo dotáhl ke třetímu místu. To byl obrat. Z týmu, který postupoval a sestupoval se stal tým, který přitahoval fanoušky. Byl to mix mládí a zkušeností. Trend, na který pak navázali další trenéři.“ 

- Kdo byl váš vzor, díval jste na útočníky tehdejšího Gottwaldova nebo jste měl idoly i mimo republiku?
„Na zlínské hráče jsem se díval s obdivem. Petr Leška starší, Jirka Vodák, Luděk Pelc, Luděk Čajka nebo Antonín Stavjaňa a mnozí další. To byly stálice a legendy zlínského hokeje, které přitahovaly a inspirovaly. Z legend československého hokeje jsem obdivoval zvláště ty, kteří byli mými spoluhráči nebo trenéry, a tak jsem je znal osobně. Byli to například Ivan Hlinka, Eduard Novák, Dominik Hašek nebo Jiří Dopita. Z hráčů NHL mám velký respekt k těm, které jsem jako mladý sledoval nebo proti nim hrál. Patří tam také ti, s kterými jsem měl možnost spolupracovat a blíže je poznat. Především to byli Igor Larionov, Vladimír Konstantinov a Glenn Chico Resch.“ 

- Hrál jste na třech juniorských mistrovstvích světa do 20 let. Jak vzpomínáte na tyto turnaje, které byly zajímavým měřítkem výkonnosti celého světa?
„Tehdy jsem si plně neuvědomoval, co to znamená a možná to bylo dobře. Měl jsem možnost hrát pod Františkem Pospíšilem v roce 1985 ve Finsku, kde byl naším brankářem Dominik Hašek a hráči jako Michal Pivoňka nebo Petr Svoboda. O rok později v Hamiltonu jsme vyhořeli s pátým místem, ale poprvé mě kontaktoval Edmonton. Poslední mistrovství bylo v roce 1987 na Slovensku, kde jsme skončili druzí s hráči jako Robert Kron, Jirka Látal a František Kučera.“

- Co bylo dál?
„Po mistrovství světa na Slovensku jsem se rozhodl jít na vojnu. Strávil jsem dva rozdílné roky v Jihlavě pod trenéry Augustou a Holíkem a v Trenčíně pod vedením Jaroslava Waltera, kde mými spoluhráči byli Vladimír Růžička, Dominik Hašek, Robert Kron a Jirka Látal. Trenér Walter mě vyloženě vytáhl z propasti, do které jsem směřoval a dal mi šanci vrátit se na vrchol hokeje. Zároveň jsem díky tomu poznal mou budoucí manželku Margitu.“ 

- Jak těžké bylo rozhodnutí emigrovat na začátku roku 1989?
„Bylo to těžké a nepředvídatelné období a zvláště hokejisté, kteří chtěli odejít do zahraničí se museli potýkat se spoustou politiky a administrativy. Pro dnešní mladou generaci je nepředstavitelné, jak složité bylo opustit klub a navíc mít v zahraničí šanci. V létě 1989 jsem měl možnost jít na tréninkový tábor do Edmontonu, ale vedení českého hokeje mě tehdy nepustilo. Dříve jsem nedostal povolení odcestovat se zlínským týmem na přátelské utkání do Francie. Po návratu z vojny jsem se vrátil zpátky do školy a navíc jsem se vrátil do zlínského týmu, který byl pod vedením Edy Nováka našlápnutý. Podařilo se mi dostat do národního týmu B, tehdy se tomu říkalo olympijský tým.“ 

.Tušil jste, že se politicky něco děje a atmosféra se uvolňuje?
„O změně politického klimatu jsem neměl žádné potuchy. Neměl jsem nic naplánováno, ale když jsme byli s národním týmem ve Winnipegu, nějak to ve mně prasklo. Podvědomě jsem cítil, že ve svých dvaadvaceti letech začínám být pro NHL starý. Hokejově jsem byl nabušený a nahlodávala mě myšlenka využít šance a zkusit to, až jsem tomu pocitu podlehl  a udělal ten krok. Bylo to těžké. Zacloumalo to se mnou do morku kostí. Znovu jsem byl hozený do vody a učil se plavat, což mě provází po celý život. Nikdy jsem nebyl dobrodruh, ale postupně jsem se jim stal.“

- Jak jste se takovým rozhodnutím vyrovnal?
„Vyrovnat se s vlastními rozhodnutími a stát si za nimi mě posouvalo dál. V tomto procesu jsem měl možnost poznat spoustu lidí, kteří mi pomohli se z bryndy vylízat. Rozhodně bych dopadl špatně, kdybych neměl podporu nových přátel, budoucí ženy a vlastní rodiny. Hokejově jsem na NHL nedosáhl, ale tři roky na farmě v Edmontonu mi pomohly lidsky dospět a zakořenit myšlenku, že v Severní Americe bych chtěl pokračovat v další životní anabázi.“

- Myslíte, že pád železné opony vám nakonec více uškodil než pomohl, když od roku 1990 došlo k záplavě ruských i československých hokejistů a tím i zvýšení konkurence?
„Přesně tak. Chyba bylo už na začátku. Nastoupil jsem do Edmontonu v průběhu sezony, nebyl jsem v plánu a vládla tam jedna velká úspěšná generace v čele s Waynem Gretzkym. Mnozí si to dnes neuvědomují, ale Jágr, Holík a Reichl právě ten rok dovršili 18 let, mohli volně odejít do NHL. Ti kluci to měli perfektně načasované a vůbec o tom nevěděli. Mně to ale pomohlo vrátit se do Evropy, hrát ve Finsku, vybojovat si místo v národním týmu i v mistrovských týmech Zlína a Vsetína. Byla to netradiční cesta, která se nedá kopírovat. Hokejový život je kolotoč vzestupů a pádů a člověk se v tom musí naučit orientovat, učit se z pádů a mít vůli se vyškrábat nahoru.“ 

- Váš první návrat do Zlína byl ve znamení vstupu do mladého kádru, který překvapivě prošel až do finále. Jak vzpomínáte na tuto stříbrnou sezonu?
„Moc dobře si vzpomínám, že jsem do týmu pod vedením Stavjani a Venery přišel později, někdy kolem listopadu 1998. Ten rok jsem odešel ze Vsetína a pak jsem prošel třemi týmy, než jsem se po dlouhých deseti letech usadil ve Zlíně. Dokonce jsme hráli finále proti Vsetínu. Chvíli trvalo se do týmu zapracovat, ale Zlín mi dal šanci a byl jsem za to vděčný. Mohl jsem ve Zlíně pokračovat, ale byl jsem rozhodnutý se vrátit zpět do Ameriky a budovat budoucnost mé rodiny za oceánem.“

- Druhý návrat už byl pro zlato, na kterém se podílela lajna Miroslav Okál - Rostislav Vlach - Tomáš Kapusta.
„Bylo to neuvěřitelné. Neplánoval jsem, že budu hrát. Vrátil jsem se do Zlína jen na tři měsíce těsně před Vánocemi 2004. Zlín mi dal možnost hrát a musím přiznat, že už to nešlo jako dřív. Musel jsem hodně dohánět a podvědomě jsem tušil, že to bude má poslední štace. Znovu jsem naskočil do týmu, který byl vybudovaný a hrál jsem tam, kde bylo třeba. Svoje jsem si nakonec odehrál a myslím, že v určité roli jsem týmu pomohl. Jak kdyby to tak mělo být. Jedinečné ukončení kariéry titulem ve Zlíně, který mi dal šanci vyrůst, dospět a rozloučit se.“

- Povězte nám něco o kempech, které připravujete pro mládežnické hokejisty.
„V Kalifornii pracuji již dvacet let. Po ukončení hokejové kariéry jsem nastoupil zpět do školy. Mezitím jsem si prošel mládežnickými týmy Kings nebo juniorským týmem San Diego Sabers. Když jsem hrál hokej, vždy jsem chtěl studovat a nikdy jsem to nemohl zvládat vzhledem k tehdejšímu systému vzdělávání a trénování hokeje. V Kalifornii se nám podařilo vytvořit program, kde hráči mohou hrát středoškolský, mládežnický, juniorský a vysokoškolský hokej. Snažím se tomuto programu dělat osvětu, a proto pořádám tábor v Brumově-Bylnici v termínu 15. - 19. července 2019. Kemp je určený pro hráče ve věku od 10 do 20 let a zároveň večerní trénink pro hráče mezi 15 a 18 lety, kde si kluci můžou zatrénovat. V závěru každého dne se věnuji přednáškám a osobním rozhovorům s rodiči.“ 
Registrace zájemců:
denní program: https://www.sandiegosabershockey.com/hockey-camp-2019
večerní tréninky: https://www.sandiegosabershockey.com/hockey-camp-2019