Jako matador se rozhodně necítím, ale vždy všem rád pomůžu, říká po rozjetí sezóny ikona Holík

Odchovanec Beranů křtěný Dřevnicí, bývalý národní reprezentant, dvojnásobný mistr republiky. Jeho návrat z extraligy do mateřského klubu rezonoval sportovními médii a nadchl zlínské fanoušky. Nyní po boku Beranů zahájil svou druhou kompletní prvoligovou sezónu a celkově desátý ročník v Baťově městě! Během pauzy mezi náročnými víkendy jsme vyzpovídali Petra HOLÍKA!

Vím, že to nebude zrovna radostný návrat, ale přece jen bych poprosil o krátký komentář. V sobotu prohra v litoměřickém Kalichu, v neděli pak bohužel i v Edenu. Máš své hodnocení?

Ano, ale nepřinesu nic zvláštního. První třetina v Litoměřicích se vůbec nepovedla…tam se mohlo prohrávat o šest gólů úplně s klidem. V dalších třetinách se to zlepšilo, ale nedali jsme góly, naopak jsme po vlastních chybách tři dostali, takže odjezd bez bodů. Na Slavii to pak bylo lepší, ovšem se stejným výsledkem.

Byl na ledě přítomen nějaký klíčový faktor, který bys vyzdvihl jako hlavní negativum?

Málo gólů, ale to platí obecně. Zápasy s dvěma góly za šedesát minut se těžko vyhrávají. Objevují se tam stejné chyby, které musíme vypilovat. A podruhé zdůrazňuji, že musí padat branky, bez toho v hokeji body prostě nejsou.

Přejděme k něčemu příjemnějšímu. Víkendovým utkáním předcházel středeční domácí duel s Třebíčí. Berani suverénně vyhráli a půlku gólů jsi nasázel Ty. Jsi proslulý spíše jako profesionální nahrávač na góly. Co že ses tak najednou rozstřílel?

Já bych tou chválou šetřil. Prostě se to poodráželo (smích). V každém zápase máme několik šancí, z kterých jde dát gól, ale my je špatně vyhodnotíme, povětšinou jde o detaily. Teď takových špatných zhodnocení bylo prostě míň. Ten první gól byla čistokrevná střela, ale ten druhý a třetí, to bylo po šťastném odrazu. Já tomu hattricku nedávám velkou váhu, pro mě je hlavní výhra samotná, nesbírám body, jsme tam každý za všechny. A koneckonců, i ta šestigólová výhra byla zazděna tím víkendem v Čechách, bohužel.

Beranům zůstávají nezpochybnitelné kvality, třeba jištění v brankovišti. Naopak jsou ale rezervy, které dočasně brání umístění na lepší pozici. Co teď vidíš jako hlavní nedostatek? Předpokládám, že se zaměříš na ofenzivu Beranů.

Jak jsem říkal…jsou to detaily v situacích v útočném pásmu, vliv mají špatná rozhodnutí. Je tam náznak šance, z které může být šance stoprocentní, ale prostě kvůli chybě není. Jsou to maličkosti, které se postupně dají vymazat. Můžeme na bránu poslat šedesát střel za utkání, ale k čemu to je, když nemáme to správné zakončení, že? Občas nahrajeme místo střely a naopak, ale jde s tím pracovat samozřejmě.

Jak se s tím dá pracovat, co je třeba zlepšit?

Je to jen v hlavě, žádná speciální strategie. Když se vrátím k té Třebíči, tak tam to bylo krásně vidět. Vedeme o čtyři góly a na ledě je pohodička, máme rozvázané ruce, úplně jinak se hraje. Ale když je rozdíl jedné branky anebo remízový stav, hlava pracuje a bývá to těžké.

S tím by si trenér Ján Pardavý měl vědět rady, že? Je znám svým důrazem na psychiku hráčů i zdravé sebevědomí celé kabiny…

Za mě je to jeden z těch výrazně lepších trenérů, pod kterým jsem za svou kariéru hrával. Nechci ho teď tedy uměle začít vychvalovat, ať si někdo nemyslí, že mu lezu do zadku (smích). Má ale opravdu jiný přístup...umí pracovat individuálně s každým hráčem, má s asistentem panem Richardem Kapušem kvalitní tréninky. Už jsme společně zažili situace, kdy by jiný kouč rozmlátil kabinu i s námi na třísky, on do toho jde s chladnou hlavou. Ale když je nejhůř, samozřejmě umí i zařvat.

Nyní k Tobě… Po odchodu Bedřicha Köhlera jsi občas vnímán jako ten matador, který zůstal. Označují Tě také za „veterána“, protože coby aktivní hráč už jsi přece jen služebně starší. Jak se s takovou neoficiální rolí chlap v kabině popasuje?

Já si tohle nějak moc nepřipouštím. Jen jednou jsme si z toho s Říčou (Robert Říčka, pozn. redakce) dělali srandu, že jsme veteráni zlínské kabiny, ale já se tak fakt necítím. Jsem sice starší, ale to pro mě nehraje roli, spíš se tomu směju. Máme tam víc starších hráčů, kteří mladším klukům poradí, já samozřejmě taky rád pomůžu. Je tam pro nás normální, že si navzájem pomůžeme, na to není potřeba žádný matador. A rozhodně nikomu nestojím za zadkem a neříkám mu, jak má hrát, takový já fakt nejsem (smích).

S Bedřichem Köhlerem mě napadá ještě jedna drobná podobnost. Oba jste proslulí svým uměním rozehrávky na buly. Ty jsi u Beranů dlouhodobě nejlepší v této disciplíně. Prozradil bys fanouškům aspoň nějaký drobný grif?

Beďa byl křídelník, takže těch buly odehrál míň, chodil hlavně na oslabení. Ale svého času jsme hrávali proti sobě a já měl šanci proti němu stát, měl speciální úchop a fakt mu to šlo. Já to dělám tak, že si nastuduju centry, proti kterým nastupuju. Odkoukám, jak rozehrávají, kam se staví, kam dávají hokejku, jak blokují...a pravda, v rámci pravidel se snažím trošku „podvádět”, spíše teda hledat mezery. Pískání buly je strašně citlivá věc pro hráče i sudí. Já si myslím, že hromada centrů ani nezná přesná pravidla správné rozehrávky, já je taky neznám. A rozhodčí jsou různě přísní. Proto se občas buly odpíská a opakuje, zkouším, co si můžu dovolit, a co ne. Občas lehce vykročím bruslí, zkusím hned po hvizdu zblokovat hokejku...

Linie Beranů se občas mění, nejčastěji však nastupuješ na křídlech s Jesse Paukkem a Lukášem Válkem. Působíte jako zkušená ostřílená lajna. Jak se v takové trojici hraje? S přihlédnutím k tomu, že Jesse je Fin, napadá mě menší problém s jazykovou bariérou…

Bavíme se kvůli Jessemu anglicky, ale není s tím problém. Já nejsem teda bůhvíjaký angličtinář, ale na tu naši domluvu to bohatě stačí. S ním i s Válcem si rozumíme, myslím, že nám to jde. A když to občas nejde, umíme si k tomu sednout a něco si říct v šatně. Už se kolem mě protočilo hodně křídel, když třeba někdo vypadne nebo se vymění, a já si zatím sedl se všemi. Ta souhra je tam fakt dobrá.

S dovolením přidám jednu možná citlivější otázku. Z extraligové Komety jsi odešel do Zlína o „patro níže“ před třemi lety. Rok nato se Brno stalo mistrem republiky. Neříkal sis v těch chvílích, že by bylo krásné tam být a slavit titul?

Finále Komety s Dynamem jsem sledoval, ale s odstupem, žiju přítomností. Těšil jsem se z toho, jak jsou z toho v Brně všichni nadšení. A samozřejmě jsem jim přál výhru, které jsme se dočkali, to mi udělalo radost (úsměv).

Před pár měsíci ses přiznal, že Tvůj poslední rok v Kometě byl náročný. Mimo jiné proto, že se u Tebe objevily panické ataky. Dnes se hodně mluví o syndromu vyhoření. Byť profesionální sportovec je atypická profese, i takový člověk tím může jistě trpět. Bylo to i v Tvém případě způsobeno přepracováním?

Nebylo to přímo skrz Brno nebo hraní v Kometě. Zjistilo se, že je to vrozená a svým způsobem dědičná věc. Z tlaku v hokeji to být nemohlo, na ten jsem odjakživa zvyklý, s tím musí hráč počítat. Dostal jsem se z toho a momentálně tyto problémy vůbec nemám. V Brně jsem zůstal bydlet, mám to tam pořád rád.

Pravidelné cestování z Brna do Zlína a zpět, to zní dost náročně…

Je to náročné, ale zvykl jsem si. Když je zápas, přespávám ve Zlíně. V tréninkové dny ráno přijedu a po obědě se můžu vrátit domů. Stěhování do Zlína zatím rozhodně nehrozí.

Nakrátko do Tvého soukromí. Fanouškům jistě neuniklo, že se rodina Holíků rozroste o dalšího potomka. Jak se cítíš, táto?

Samozřejmě jsem šťastný, ale musím říct, že jsem o poznání klidnější. Když jsme s ženou čekali syna, byl jsem nervózní. Teď už přece jen člověk ví, do čeho jde, jak se říká.

Syn Ti jistě dělá radost. Chodí se ve žlutomodrém dresu pravidelně dívat na Berany ve Zlíně, jeho nadšení pro hokej se nedá přehlédnout…

Umí bruslit, umí i pracovat s hokejkou, ale já bych to momentálně popsal hlavně jako to čiré dětské nadšení. Nesleduje jenom tátu, ale celé to dění. Kouká na rozhodčí, na soupeře, na gólmany, pak to všechno doma opakujeme. Jsem kustod, doktor, spoluhráč, všechno najednou...kolikrát to mám doma těžší než na ledě (smích). Je do hokeje fakt zažraný. Když sledujeme hokej v televizi, je připravený a opakuje veškeré situace. Když je odpískaný ofsajd, máme ofsajd i doma v obýváku. Do toho dvakrát týdně trénuje fotbal. My ho do ničeho netlačíme, stačí nám, že se hýbe. Uvidíme, u čeho nakonec skončí, bude to čistě na něm.

U aktuálního dění v MAXA lize jsme začali, tak tam i skončíme. Mezi dvěma velmi těžkými víkendy byla pětidenní pauza. V sobotu čeká Berany další repríza finále s jihlavskou Duklou, v neděli pak míří do dalekého Sokolova. Je to dost možná nejnáročnější týden pro Zlín v základní části. Co na to se spoluhráči říkáte?

Ten víkend bez bodů je sice špatný, ale sám o sobě celkem silná motivace. Teď prostě musíme něco přivézt z Jihlavy i Sokolova… Nevím, kdo dělal rozlosování a plán ligy, je to pro nás teď dost na prd, ale na to se samozřejmě nemůžeme vymlouvat. Odehrát těžký víkend a pak celý týden čekat na další těžký víkend, to je násobně horší než to rovnoměrně rozložit. Navíc hrajeme opět venku. Ale musíme se s tím nějak popasovat, po posledních dvou bezbodových kolech máme motivaci, jak jsem řekl. Za mě je ideální model „zápas, dva tréninkové dny a další zápas“ plus k tomu nějaké dny na regeneraci, protože občas je nutné hokej úplně vypustit, vypnout hlavu a odpočinout sám nebo s rodinou.